Diskuze k tématu:
Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr

To je dost trapný pokus otočit co jsem napsal přesně naruby. Realita je, že svět je přeplněn zajímavým obsahem a kdo se o pozornost neuchází, ten ji prostě nedostane.

Původně jsem do téhle roviny jít nechtěl, nicméně když se v téhle diskusi opakovaně pozicujete takhle, tak si servítky taky brát nebudu. Je samozřejmě naprosto vpořádku, že si chcete tvořit soukromně do šuplíku co vám dává smysl a hrát to pro pár kamarádů (na FB má FD po 4 letech 200 sledujících). Troufl bych si říct, že to takhle má naprostá většina ne-profesionálních umělců.

Pokud ale máte pocit, že víc říkat nemusíte, protože vám váš počet diváků stačí (zopakoval jste to 2x), tak proč jste na 2024 žádali o dotaci 800 tisíc? Žádný diváky nepotřebujete, stačí když vás daňovej poplatník bude živit? To přece nemůžete myslet vážně. Nikdo nepochybuje, že bez dotací by umění nebylo, ale tohle je naprosto neuvěřitelná arogance... Pak se umělecká scéna diví, že Ministerstvo Kultury přijde o podstatnou část rozpočtu a veřejnost nad tím pokrčí rameny...

https://mk.gov.cz/doc/cms_library/vysledky_2024_ka_tanec-18432.pdf
https://www.hlidacstatu.cz/subjekt/10921044

Jojo… znáte ten vtip?
Starý včelař umírá a všichni blízcí jsou kolem něho a ptají se: ty jsi tak starý a moudrý, řekni nám, jak to celý je, o čem je život? On říká: všechno je na p**u, kromě včel. Pak si zamyslí na chvíli a říká: vlastně včely jsou taky na p**u.

Ten nápad s restaurací je dobrý, ihned bych tam šel.

On tenhle pohled na kritiku občas bývá prezentován jako konec umělecké kritiky, protože krom jiného znamená, že recenze naprostého amatéra může být přínosnější, než recenze ostříleného profesionála. Já bych ale tak skeptický nebyl. Subjektivistický pohled je ze své podstaty všeobjímající. V principu nic nebrání ani tomu, aby nějaký recenzent považoval za důležité přesně to co popisujete. Klidně takový text může napsat sám autor. Na druhou stranu ale může vyjít i recenze, která se na dílo dívá úplně, ale úplně jinak. A právě v tom povolení mnohosti pohledů spatřuji hlavní výhodu.

Že jsem tak smělý, jak mám z Vašich krátkých popisků vyvodit, co se tam teda bude tancovat? Jak mohou ty popisky vůbec něco říkat, když by se jimi dalo popsat X diametrálně odlišných představení? Nebo je problém v tom, že se na to vůbec ptát nemám, protože to přece pro mě nemá být podstatné? Není to přílišné upřednostňování pozice autora vůči divákovi? Dovedete si představit, že by takhle fungovaly třeba restaurace? Objednáte si "netradiční spojení dvou kultur, nezapomenutelný chuťový zážitek, který probudí vaše smysly a vrátí vás k sobě samému" a dostanete čokoládový dort s 2M SHU chilli pastou uvnitř? Věřím, že svoje příznivce si to najde, ale to, že většina restaurací nakonec zaujala střízlivější postoj, nejspíš o něčem vypovídá.

To, nakolik člověka dokáže oslovit náhodně vybrané představení, je v první řadě o tom, nakolik je jeho vkus v souladu s vkusem průměrného současného autora. Proč bych měl chodit na to, co zrovna letos chtěl někdo vytvořit, místo abych chodil na to, co mě zrovna letos zajímá? Momentálně třeba zastávám neorthodoxní názor, že v tanečním představení by se mělo v první řadě tancovat a to pokud možno energicky a s neokoukaným pohybovým slovníkem... Šance, že s tím pochodím na náhodném představení je tak 10-20% a to jsem spíše optimista. Část zbývajících představení mě osloví něčím jiným, což je super, ale 2/3 představení neosloví nijak (a to mimochodem i proto, že už jsem leccos viděl)... A na tenhle poměr prostě nemám čas a náladu. Tím spíš, když je za tím jen hra autorů na tajemno. Tak si halt radši pustím nějakou pěknou improvizaci na youtube....

Hodiny před obrazovkou jsou jen odrazem toho, že existuje daleko víc obsahu, než běžný člověk zvládne zkonzumovat... Fyzický svět je na tom ale úplně stejně. Dokáže někdo už jen vyjmenovat všechny trochu aktivní pražské divadelní soubory? Jak pak může fungovat neinformovaný výběr? Hodíte si mezi všemi soubory kostkou a skončíte u náhodného amatérského souboru? Nebo všichni máme vyřešit tu přemíru možností a nedostatek informací tak, že budeme chodit na představení známých autorit? Protože občas to tak na mě působí...

Přilákal jste divačku, která si cení věcí, které v představení nebyly a nezajímají ji věci o kterých to představení je. Pak si stěžujete, že úměrně tomu napsala recenzi. Není to celé naprosto zbytečná epizoda?

Preference, vkus recenzenta tím pádem přináší obrovské omezení samotné kritice - dekódování umění probíhá jen skrze zkušenost, kterou prošel recenzent. Kde je potom posun dopředu, posun dále, bourání známého? Proč nepřistoupit na pravidla hry neznámého díla a skrze ně dekódovat tu věc a ne skrze již známé postupy?..

Popis jsme nepsali s cílem mlžit, každé slovo a celý popis nám dává smysl. Pokud to někomu smysl nedává, díra je mezi námi a čtenářem. Ne jenom v nás, ne jenom v čtenáři. Samozřejmě máme zájem o vylepšení této komunikace.

Dvě hodiny života jen tak po někom nechceme (Pěny jsou 45 minut), přinášíme v tu chvíli jen to nejlepší co můžeme a s nejlepším záměrem věříme, že to může lidem prospět, myslíme na ně. Ze své podstaty to není promarněný čas. I když racionalita bude myslet něco jiného, bude to hodnotně strávený čas. Ne jako několikahodinové skrolování sociálních médií, které prokazatelně má negativní účinky na zdraví.
Toužím, aby lidé více riskovali a dobrodružili - chodit jen na známé věci je do určité míry nuda. Aby se neztotožňovali s věcmi, na které chodí. Proč? Když uvidíme, že takové diváky nejsou nebo je nemůžeme přilákat, budeme muset postupovat jinak.

Mně tahle debata přišla jako naprosto prototypická vzhledem k situaci na české současné scéně. Vzhledem k ohlasu, který způsobila jsem si dovolil přejít trochu víc na obecnější rovinu. Snad to nevadí...

Já to myslel tak, že priority, preference, atp jsou nevyhnutelně součástí kritiky. Nějak musí kritik vybrat, co bude rozebírat a jaký postoj k tomu zaujme. A ty věci nijak objektivizovat nejde. Co znamená odbytý kostým, co je repetitivnost nebo kýčovitost? Nebo máme kritiku vykostit? Kdo by ji potom četl? Ani kritika, která je psaná optikou autora není o nic objektivnější. Je to prostě jen jiný arbitrární pohled.

Na tomhle stavu ale není nic špatného. Někdo chodí na představení právě kvůli tomu fotbalu. Někoho naopak fotbal v tanečních dílech nebaví. Pro někoho je přítomnost fotbalu nedůležitá. První dva diváci budou rádi, když se dozví, že v daném díle fotbal není. Třetí si halt přečte jinou recenzi.

Samozřejmě, že Váš popis mlží, vždyť i Vy sám říkáte, že nechcete divákům příliš sdělovat. Souhlasím, že nedává smysl říct divákům všechno, ale vždyť z Vašeho popisu nejde vyčíst ani to, že nechcete hrát fotbal... To by snad měl být absolutní základ... Když opomenu celkovou neudržitelnost takového přístupu, tak tu máme ještě druhý aspekt: vytvořil jste informační vakuum. V tomto vakuu se objevila jedna recenze. Potenciální divák tím pádem může čerpat z mlčení autora a z této recenze... Nechcete, aby měly recenze neúměrně velký vliv? Tak začněte něco říkat. Jednoduchý...

Proč neinformování považuji za neudržitelné? Lidem z branže to tak evidentně nepřipadá, ale tenhle způsob "předem se na nic neptejte a prostě mi dejte dvě hodiny svýho života" je neuvěřitelně arogantní. Jak to vůbec někdo může myslet vážně? Navíc je to mimo ekonomickou realitu: tohle Vám možná projde někde v maličkým městě, ale ne v Praze, kde jsou za týden 4 premiéry a jednotky stovek koncertů. Realita je, že naprostá většina Vašich potenciálních fanoušků Vaši tvorbu nikdy neobjeví, protože když jim nic neukážete předem, tak nikdy nepřijdou.... Nebo si vezměme situaci, kdy nějaký soubor považuji za dobrý a chci někoho vzít s sebou na představení: jak to jako mám udělat když sám absolutně nevím, co to bude? Mám riskovat, že se před danou osobou budu prezentovat něčím s čím absolutně nesouzním? Mám riskovat, že toho člověka odradím od moderního tance, protože se při první zkušenosti spálí? A když mi něčí dílo nesedne, jak mám poznat, že to další bude lepší?

Nejspíš kvůli těmhle věcem je průměrnej profesionální taneční soubor zhruba stejně známej, jako trochu lepší amatérská kapela... Ale to určitě bude něčím jiným... Třeba hentou nesrozumitelností.

Proč z kritiky nikdy nelze vypárat priority a preference kritika? Souhlasím, že by neměli v kritice prosakovat, ale realita je jiná. Když recenzent nepreferuje nebo neví, co s postdramatickými divadelními postupy, tak v jeho recenzi je to jasně vidět. Pokárá tvůrce za to, že nehrají fotbal správně, ale tvůrce nehrají fotbal. Schopnost vnímat je to, co s Ferstem Dadlerem podněcujeme. Marie Puchernová jenom v posledních větách píše o choreografické eseji (čím naše práce je) a že tento fakt vrhá na práci jasnější světlo. Nicméně celá recenze předtím je o úplně něčem jiném. Je to zmatené.

Ke svým dílům záměrně sdělujeme málo, trváme na tom, že jenom to dílo je to, co mají zažít. Nechceme příliš pozorovatele navádět, věříme jejich přírodě. Každý je schopen vnímat, kritik snad ještě více. Když toho, co dáváme bude málo, změníme strategii.

Mluvíte o mlžení na české taneční scéně. Jak to souvisí s touhle diskusí? Myslíte, že náš popis mlží taky? Nebo proč o tom tady píšete?

Z kritiky nikdy nelze vypárat priority a preference kritika. Normální je, že kritik věci nějak vidí a divák si najde kritika, se kterým souzní.... Kritik by samozřejmě měl být schopen vysvětlit, co a proč říká, ale měl by toho být schopen spíše ve stejném smyslu jako umělec, než ve stejném smyslu jako fyzik.

Na druhou stranu mi ale vždycky připadá zvláštní, když autor nevyužije možnosti ke svému dílu něco sdělit. Zveřejněte minutový sestřih představení a smysluplný popis a své diváky si to najde, ať jste známý nebo neznámý a ať už kritici říkají cokoliv.... V hudbě něco podobného funguje naprosto běžně... Bohužel, na české taneční scéně je zvykem spíše mlžit a i profesionální soubor je schopen zveřejnit jednostránkový umělecký text, který ve finále neřekne absolutně nic.

Hint: bezobsažný text spolehlivě poznáte tak, že prakticky neexistuje člověk, kterého by odradil od návštěvy představení. Někdo miluje minimalismus, někdo miluje velkolepost. Pokud jste ani jednoho neodradili, tak jste jim nemohli nic říct.

O naší nové práci vím svoje - rozhodně si nemyslím, že nemá prostor k vylepšení, nacházíme se na ploše experimentálního umění a žánrů vůbec. Proces jako jediná jistota.
Nicméně si ale taky myslím, že napsaná kritika zaslouží odpověď, i když byla spíše napsána jako monolog a ne jako výzva k dialogu. Napsaný článek ve mě vyvolal otázky o způsobech uvažování jiných lidí působících ve veřejném prostoru. Může někomu k Ferst Dadler na nějaký čas zavřít dveře, my je ale máme otevřené. Vlastně je ani nemáme.
Marie Puchernová, z Vámi napsaného působíte dojmem, že máte jasno v tom, jak současné taneční umění má vypadat, tím pádem předpokládám, že máte na moje otázky, které píši dole přesné odpovědi:
- "pozvolné a zdlouhavé" hledání míst k sezení obecenstva je špatně?
- nejistota, jestli choreografie už plyne nebo ještě je špatně?
- "žvatlající batolata" by se neměla pouštět na představení současného tance? Případně od jakého věku už to jde?
- co považujete za dění a co za (ne)dění na jevišti?
- název práce nebo anotace má korespondovat s pocity, které má divák? Jako tvůrci nemáme k tomu přístup, mnohdy i divákovi samotnému se jeho pocity jeví jako zmatené, nicméně to jen chce vůli svým pocitům více porozumět. Opravdovou vůli. Nebo vstoupit do dialogu. Pěny odkazují na strukturu práce, na rychlost lidské pozornosti a její postupy, se kterými pracujeme. Dále nechci ani pokračovat, nechci tady obhajovat naše rozhodnutí.
- co myslíte nekoordinovaným pohybem?
- "Svícení, stejně jako kostým v podobě tenisek, šusťákové bundy a krátkých kalhot, je jednoduché. Na druhou stranu se světlo neustále proměňuje, k publiku promlouvá samo o sobě. Choreografii dodává melancholickou až ponurou atmosféru, jeho nápadité akce ale performeři prakticky nevyužívají." Právě proto, že světlo promlouvá k publiku samo o sobě, performeři této situace využívají tak, že stahují rozsah svého vlastního působení vůbec. Není to legitimní? Navíc, jsou slova "jednoduché" a "proměnlivé" opravdu na opačných stranách mince?
- má světelná a audiální složka v současném umění jít opravdu ruku v ruce? co to vůbec znamená? Pokud jsou "vedle sebe", o čem to třeba může vypovídat?
- co znamená "zvláštně zkombinované"?
- jaký smysl hledáte když posloucháte zvuk?
- "nešťastné" je silné slovo pro popisování lidské touhy tvořit a experimentovat, nemyslíte si? Můžete tak ranit nějakou křehkou duši.
- pokud pro "intimní" otázky budeme hledat pouze bezpečné prostory, dostaneme se vůbec k jejich odpovědím? Nesakralizujeme moc naše základní postupy? Odpovědi na tyto "intimní otázky" známe okamžitě, jen je zastíráme svou personou.
- dotazy byly položeny v určitém rytmu, co myslíte pod "pracováno nerytmicky?"
- divácká nejistota vůči konci je špatně? má potlesk přijít ihned po "skončení"? Má vůbec přicházet potlesk? Mají se vždy interpreti poklonit?..
- jste si jistá, že vždy vnímáte to, co je? Žinantní pocity ze strany tvůrců nebyly, v obecenstvu jsme se potkali s širokým rejstříkem pocitů, je to blbě?
- za sebe nemám žádnou ani obrovskou touhu prosadit se na aktuální scéně tanečně-pohybového divadla a performance. Já jenom dělám to, co mi dává smysl a podle mého soudu potřebuje společnost. Jak můžete tvrdit takové věci ze své pozice?..
- ohraný začátek je špatně?..
- "prázdný introspektivní pohyb" - to je znova tak silné jako výzva k bitce. Někoho by to mohlo opravdu vyprovokovat.
Ať jdou studia dobře!