Re: odpověď jednoho z autorů
vložil Marie Puchernová
IP: 194.212.163.246
Reaguje na: odpověď jednoho z autorů
Milý Romane, děkuji za Vaši reakci na mou recenzi i debatu, která kolem ní vznikla pod Vaším facebookovým příspěvkem. Ráda bych se k ní nyní vyjádřila. O naší nové práci vím svoje - rozhodně si nemyslím, že nemá prostor k vylepšení, nacházíme se na ploše experimentálního umění a žánrů vůbec. Proces jako jediná jistota.
Nicméně si ale taky myslím, že napsaná kritika zaslouží odpověď, i když byla spíše napsána jako monolog a ne jako výzva k dialogu. Napsaný článek ve mě vyvolal otázky o způsobech uvažování jiných lidí působících ve veřejném prostoru. Může někomu k Ferst Dadler na nějaký čas zavřít dveře, my je ale máme otevřené. Vlastně je ani nemáme.
Marie Puchernová, z Vámi napsaného působíte dojmem, že máte jasno v tom, jak současné taneční umění má vypadat, tím pádem předpokládám, že máte na moje otázky, které píši dole přesné odpovědi:
- "pozvolné a zdlouhavé" hledání míst k sezení obecenstva je špatně?
- nejistota, jestli choreografie už plyne nebo ještě je špatně?
- "žvatlající batolata" by se neměla pouštět na představení současného tance? Případně od jakého věku už to jde?
- co považujete za dění a co za (ne)dění na jevišti?
- název práce nebo anotace má korespondovat s pocity, které má divák? Jako tvůrci nemáme k tomu přístup, mnohdy i divákovi samotnému se jeho pocity jeví jako zmatené, nicméně to jen chce vůli svým pocitům více porozumět. Opravdovou vůli. Nebo vstoupit do dialogu. Pěny odkazují na strukturu práce, na rychlost lidské pozornosti a její postupy, se kterými pracujeme. Dále nechci ani pokračovat, nechci tady obhajovat naše rozhodnutí.
- co myslíte nekoordinovaným pohybem?
- "Svícení, stejně jako kostým v podobě tenisek, šusťákové bundy a krátkých kalhot, je jednoduché. Na druhou stranu se světlo neustále proměňuje, k publiku promlouvá samo o sobě. Choreografii dodává melancholickou až ponurou atmosféru, jeho nápadité akce ale performeři prakticky nevyužívají." Právě proto, že světlo promlouvá k publiku samo o sobě, performeři této situace využívají tak, že stahují rozsah svého vlastního působení vůbec. Není to legitimní? Navíc, jsou slova "jednoduché" a "proměnlivé" opravdu na opačných stranách mince?
- má světelná a audiální složka v současném umění jít opravdu ruku v ruce? co to vůbec znamená? Pokud jsou "vedle sebe", o čem to třeba může vypovídat?
- co znamená "zvláštně zkombinované"?
- jaký smysl hledáte když posloucháte zvuk?
- "nešťastné" je silné slovo pro popisování lidské touhy tvořit a experimentovat, nemyslíte si? Můžete tak ranit nějakou křehkou duši.
- pokud pro "intimní" otázky budeme hledat pouze bezpečné prostory, dostaneme se vůbec k jejich odpovědím? Nesakralizujeme moc naše základní postupy? Odpovědi na tyto "intimní otázky" známe okamžitě, jen je zastíráme svou personou.
- dotazy byly položeny v určitém rytmu, co myslíte pod "pracováno nerytmicky?"
- divácká nejistota vůči konci je špatně? má potlesk přijít ihned po "skončení"? Má vůbec přicházet potlesk? Mají se vždy interpreti poklonit?..
- jste si jistá, že vždy vnímáte to, co je? Žinantní pocity ze strany tvůrců nebyly, v obecenstvu jsme se potkali s širokým rejstříkem pocitů, je to blbě?
- za sebe nemám žádnou ani obrovskou touhu prosadit se na aktuální scéně tanečně-pohybového divadla a performance. Já jenom dělám to, co mi dává smysl a podle mého soudu potřebuje společnost. Jak můžete tvrdit takové věci ze své pozice?..
- ohraný začátek je špatně?..
- "prázdný introspektivní pohyb" - to je znova tak silné jako výzva k bitce. Někoho by to mohlo opravdu vyprovokovat.
Ať jdou studia dobře!
Jak jste sám poznamenal, jsem studentkou VŠ a mé působení v poli taneční publicistiky je teprve v začátcích. To je fakt, se kterým, když už byl vyzdvihnut, bychom mimo jiné také všichni mohli pracovat. Sama své místo mezi tanečními publicisty, potažmo kritiky, teprve hledám. S každým dalším zhlédnutým představením a psaním jeho recenze (ať už „jen do šuplíku”, či později po editačních procesech zveřejněné a tím zaštítěné jakýmkoliv médiem) se učím. Posouvám své dovednosti a obratnost, osobně se řídím tím, že „žádný učený z nebe nespadl”, což samozřejmě vnímám během svého působení v tanečním světě na vlastní kůži i v ostatních polích a pozicích (například z hlediska interpretace či pedagogiky)... Pokud tedy z mého textu cítíte aroganci, nebo dokonce útok vůči Vaší osobě či uskupení Ferst Dadler, tak mě to upřímně mrzí a budu se muset zamyslet nad tím, jak lépe promítat své myšlenky do vět.
Já útvar recenze vnímám jako posudek založený na subjektivním vnímání recenzenta, který riskuje, že bude nepochopen, či za svůj názor dokonce odsouzen. Pokud tedy čtu recenzi na určité dílo, vždy beru ohled na okolnosti, za kterých byla vydána, a pak především na jejího autora, se kterým se názorově mohu a nemusím potkávat. Ve svém textu o Pěnách jsem se snažila, řekla bych až poměrně často, vyjádřit, že jde o můj vlastní pohled na věc, jeden názor, nikoliv dogma, které by snad mělo ohrozit či pozastavit činnost Vašeho uskupení. Rozhodně se nevnímám jako někdo, kdo by ze své pozice měl výslovně určovat to, co je „dobré” nebo „špatné”, tak umění přece nefunguje.
Když jsem se svou vnitřní pozitivitou začala číst Vaši reakci, byla jsem rozhodnuta na ní vřele reagovat, zodpovědět Vaše dotazy a společně tak dojít k pro obě strany uspokojivému cíli. Po jejím dočtení mne ale upřímně toto nadšení přešlo, některé dotazy a především závěr textu na mě působí až pasivně agresivně, útočně a já tak ztrácím naději, že by k jakékoliv otevřené diskuzi vůbec došlo (možná se pletu a později to sama shledám za promarněnou šanci).
Vím a cítím, že srdce umělce je křehké a člověka bolí, když slyší slova kritiky nad svým dlouho připravovaným a hýčkaným projektem… já sama, ať už je Váš názor na mou osobu jakýkoliv, jsem ale jedním z nich a chtěla bych připomenout, že ani ta druhá strana není bez duše. A tak, i když si za obsahem své recenze stojím, si Vaši kritiku beru k srdci, věřte, že ve mě bude také ještě nějaký čas rezonovat. Budu na sobě dále pracovat a snažit se setrvat v poli taneční publicistiky, ve kterém se možná nepohybuji dlouho, ale už jen za tu dobu mě, nejen v tomto případě, velice rychle doběhly myšlenky, zda vůbec má toto úsilí a práce smysl a zda by nebylo jednodušší a pro mé psychické zdraví lepší (se vší úctou a obrovským respektem ke všem badatelům) se v budoucnu jen zavřít do archivu a tam si o tanci tiše bádat.
Pojďme tedy, prosím, být k sobě slušní, i když upřímní a neschovávat se jen za pění chvály na naše díla a přínosy… Pojďme i dál každý ve své dobré víře, vědomí i svědomí dělat to, co nás všechny spojuje. Pojďme rozvíjet a prohlubovat lásku k tanci a nechat tanec růst, jak nejlépe dokážeme!
Přeji Vám a všem vašim uměleckým projektům jen to nejlepší. Také bych Vám ráda popřála příjemný advent a prožití vánočních svátků v klidu a míru s těmi nejbližšími.
M. Puchernová