Deník (trau)mateřství. Ve vtipné nadsázce o ženách nechybí mop, autíčka, ani pivo
Poslední zářijovou neděli se pražské kulturní centrum Žižkostel stalo dětským hřištěm pro dospělé. Spolek Mind Move uvedl performanci Jen si to tu trochu…, v níž čtveřice matek umělkyň „hovoří o dětech bez dětí“ s mateřskou láskou i kousavým humorem. A to ve vší upřímnosti, laskavosti, trapnosti i tragikomičnosti. Býti ženou, to je nekonečná pohádka – do projektu vybrané kapitoly by ovšem klidně mohly být delší.
Jen si to tu trochu... Mind Move. Foto: Tereza Jakoubková.
Spát, najíst, pohrát si, pořád dokola… Kde vzít čas na sebe, na partnera, na kamarády, na úklid a na výchovu dětí, a přitom se uprostřed všeho toho poletování nepomátnout? Otázka za milion. Za oponou mateřství je občas protivně rušno, občas podezřele ticho… A co teprve za oponou ženství… Veronika Knytlová, Anna Línová, Jana Novorytová a Mish Rais v nové komorní inscenaci nahlíží na téma ženské otázky bez růžových brýlí. Coby čtyři grácie v různých životních stádiích provázejí diváky fázemi běžného dne v životě ženy matky, od rozkoukávání se v pyžamu až po večerní program v lodičkách a večerní róbě – s mopem v ruce. V chytře provázaných segmentech, jež odrážejí monotónní každodennost, odhalují tichou absurditu soužití nejen s potomstvem, ale především se sebou samým. Bez zbytečně patetického tónu, bez otevřené sociální kritiky, a taky bez dětí. I když ne tak docela – prázdnému sálu Žižkostela totiž kralují po zemi poházené hračky všech tvarů a velikostí.
Autíčko na pérko, dřevěný vláček, pestrobarevný baťůžek, ve všech koutech vyválený plyšáček… Vítejte v domácí hračkárně. Co ale vlastně dělá ze hry pro děti hru „dětskou“? Charismatické kvarteto čtyř rodiček má za to, že hrát si může každý. Tanečnice si s dobře známými symboly dětství doslova i obrazně pohrávají se stejně seriózním zaujetím, jako by to byly předměty denní potřeby. Oblékají si šály jako kostýmy na karneval, hrají si na bouračku či pořádají čajový dýchánek, v němž se s naprosto vážným výrazem jedna druhé ptá, zda si dá taky „kapučínko“, které jí ovšem, jak věcně vysvětluje, „jakože nechutná“. Tu hračkám věnují nerušenou pozornost, tu o ně s klením zakopávají a nakonec je s rezignací uklízejí. Zkrátka bludný kruh, okolo kterého se soustřeďuje veškeré jejich jednání. Hra je totiž vážná věc.
Po stránce pohybové je celé představení radikálně proti-vážné. Práce s těžištěm a protiváhou je tu esencí choreografie, důmyslné zahrávání si s tím, kam mě tělo, mysl i společnost jakožto ženu a matku pustí, jejím poselstvím. Před diváky se v tragikomickém začarovaném kruhu mezi tanečnicemi odehrává pozoruhodná výměna energií. V sérii plynule navazujících tanečně-divadelních etud jejich pohyby i hlasy často splývají, jedna v druhou se přelévají s plavnou samozřejmostí.
Do pohybových variací se čtveřice zapojuje střídavě podle toho, na kom instinktivně spočívá v danou chvíli pozornost. Navzájem se v choreografických celcích, krocích i jednotlivých pohybech podporují a doplňují, v kontrapunktu naopak jedna druhou vědomě či nevědomě vyzdvihují či cynicky kopírují. Jedno tělo je náhle závislé na druhém, snaží se jedna druhou fyzicky i psychicky podržet. Jejich konání odráží vztahy, které čtveřici žen spojuje vzájemnou sympatií a porozuměním. Celou dobu jako by je provazovalo neviditelné pouto. Ve všem tom organizovaném chaosu přitom neberou jedna druhou ani samy sebe příliš vážně. A to je klíčem k nevtíravé ironii, díky které představení nepůsobí ani jako samoúčelný emocionální výlev, ani jako mravoučná přednáška. Věčná škoda, že jsou kapitoly v pomyslném deníčku matek relativně krátké, nosného a divácky vděčného materiálu by rozhodně bylo dostatek i na delší stopáž.
Po stránce pohybové je celé představení radikálně proti-vážné. Práce s těžištěm a protiváhou je tu esencí choreografie, důmyslné zahrávání si s tím, kam mě tělo, mysl i společnost jakožto ženu a matku pustí, jejím poselstvím.
Ne všechno je ovšem „jen“ hra. Salvy smíchu spojené s historkami ze života částečně vyfabulovaných potomků jsou citlivě vyváženy syrovými momenty citového pohnutí. Nemalou roli při tom sehrává mluvené slovo. Anna Línová v první části interpretuje napínavé líčení matky, jež shání pomoc pro své nemocné dítě. Vzápětí ale sama sebe za „dramatický“ výkon vychvaluje. Jana Novorytová je v jednom okamžiku vestoje držena ostatními v pevném sevření, a zároveň paradoxně čím dál agresivněji pobízena k tomu, aby „to všechno pustila ven“ – scéna, jež vzbuzuje přinejmenším rozporuplné emoce. Z úst Mish Rais pak v závěru zaznívá lidová píseň, z jejíž procítěnosti mrazí o to víc, že při zpěvu před sebou pomalu sune mop. Vyloženě situační tragikomedie využívá i Veronika Knytlová, když se po fyzicky náročném výkonu posilňuje půllitrem piva – bez dechu rozvalená na židli v minišatech a jehlách.
Žena milenka, žena manželka, žena matka. Která z rolí tu vlastně převažuje? Z hlediska dramaturgie zdánlivě ta poslední, ve své podstatě je to ovšem jednoznačné – prostě žena. Jak se tak dívám na ony nenásilně předávané životní pravdy, které z představení tu a tam vykouknou, nemůžu se ubránit jistému pohoršení nad tím, jak komplikovanou společenskou „hru“ dnes ženy hrají. Jakou hrály v minulosti. A jakou ve skutečnosti hrát chtějí. Pravidla se zdají jasná, a přitom se s každým kolem, respektive spoluhráčem, mění.
Jsou pocity, které platí pro všechny, a přesto zůstávají ryze osobní. Stejně jako cíle, které si člověk určuje dle sebe, svého přesvědčení a priorit, ženství je rovněž prožitkem intimním. A co se týče mateřství, životní náplň rozhodně není pro každého to samé, co životní naplnění. Početí dítěte nikoli jako právo, ale povinnost ženy vůbec není přežitkem minulosti a je životně důležité si tento rozdíl neustále a důrazně připomínat. A na to spolek Mind Move citlivě, a přesto jednoznačně upozorňuje.
Jen si to tu trochu… ukazuje navýsost věrně, a současně s notnou dávkou nadsázky, jak vážná je ženská touha vystoupit z rutiny, vzepřít se škatulkám, existovat jen sama pro sebe. Jak vážně je třeba brát fakt, že jsou často protichůdné pocity, nejen vůči sobě a svým ratolestem, naprosto v pořádku. Jak vážným a důležitým prožitkem je, když euforii přirozeně střídá frustrace, frustraci letargie a letargii opět euforie. A to se ani nebavíme o tom, jak se tato témata dotýkají žen umělkyň. Diskuze ohledně žen v kultuře – a v tomto případě i příbuzné téma opětovného začlenění matek zpět do kolektivního kreativního procesu – je čím dál více probírána. I přes pozvolné změny v přístupu společnosti k ženám po třicítce, ať už matek, či bezdětných, má nicméně lidstvo k rovnoprávnosti stále daleko. Zjednodušeně řečeno, i náhodný kolemjdoucí cítí právo dotknout se těhotenského bříška. A přitom nejen samotná přítomnost, ale také viditelnost těhotných žen a matek je v médiích a kreativních odvětvích stále žalostně malá.
Coby výjimka z pravidla, vztahující se k mateřství konkrétně a ženství obecně, přichází v tuzemském kontextu na mysl projekt Bodies in Progress performerky Martiny Hajdyly Lacové. Autorka a interpretka se v něm věnuje proměnlivosti těla i mysli ženy před samotným porodem. V celosvětovém měřítku hladinu rozčeřila teprve v roce 2016 divadelní hra The Bumps od Rachel Kauder Nalebuff napsaná přímo pro těhotné účinkující. Je přinejmenším zvláštní, že člověku nejpřirozenější věc se zdá být stále tabu. Ve světle vzácně komplexní a příjemně hořkosladké performance o dětech bez dětí, o mužích bez mužů, a hlavně o ženách pro ženy se tedy přímo vnucuje otázka: Nehrajeme i jako dospělí pořád ty stejné hry?
Psáno z premiéry 28. září 2025, Kulturní centrum Žižkostel.
Jen si to tu trochu…
Koncept a účinkující: Veronika Knytlová, Anna Línová, Jana Novorytová, Mish Rais
Světelný design: Katarína Morávek Ďuricová
Hudební konzultace: Jana Vöröshová
Dramaturgická konzultace: Jan Bárta
Producent: Mind Move, z. s., CreWcollective
