VOID – O mezilidských vztazích

V nové inscenaci VOID se Veronika Knytlová ze skupiny VerTeDance zabývá problémem, jež sužuje lidskou společnost již dlouhou dobu – prázdnotou mezilidských vztahů. Prosincovou reprízu navíc uvedlo divadlo Ponec pár dní poté, co svět obletělo video s bolestnou zpovědí šikanovaného chlapce Keatona Jonese z amerického státu Tennessee. Nejen samotný příběh, ale i následná mediální smršť znovu poukázaly na drtivou sílu a neomezené možnosti sociálních sítí, do nichž je lapeno lidské pokolení. Zmíněná aféra je důkazem, nakolik aktuální téma si choreografka ke své tvorbě vybrala.

VOID (K. Křížková, Z. Josefi, M. Talaga, A. Cubells). Foto: Michal Hančovský

VOID (K. Křížková, Z. Josefi, M. Talaga, A. Cubells). Foto: Michal Hančovský

Josef Bartoš Autor: Josef Bartoš

Odcizení lidí a neschopnost vzájemné komunikace (v důsledku možná i celková neochota a nechuť k jakékoliv interakci) se projevuje průběžně během celého kusu. Karolína Křížková, Zdenka Josefi, Alicia Cubells a Martin Talaga jsou zpočátku rozmístěni na odlišných místech jeviště a mluví s pomyslnou osobou, místo aby se jednoduše bavili mezi sebou. Později všichni čtyři sedí na židlích kolem stolku a „komunikují“, lépe řečeno se okatě přetvařují a beze slov, pomocí grimas, dávají najevo, jak je všechno skvělé a bezchybné, jednoduše lovely. Povrchnost, přetvářka a faleš zde od počátku hraje prim.

Dojde i na slovní rozhovor připomínající zaseknutou magnetofonovou pásku. Martin Talaga mluví s Aliciou Cubells, která se na stejné židli střídá se Zdenkou Josefi. 

Obě dvě fungují jako perfektně naprogramované stroje. Nasvědčuje tomu i intonace a výška hlasu obou dam, které tak připomínají čínské robotické slečny. Talaga zprvu se zájmem naslouchá a trpělivě pokládá otázky i odpovídá. Po čase však i on sám vnímá, že je něco špatně, když jeho partnerky neustále opakují totéž dokola.

Důvtipný je i skeč, při němž Křížková popisuje dění na druhé straně jeviště coby sportovní komentátor. Choreografka zde velmi inteligentním způsobem poukazuje na bezobsažnost těchto oblíbených televizních formátů. Dojem ještě zesílí, když Křížková pokračuje v popisování situace, ačkoliv se před ní už nic neodehrává.

Jako příjemné osvěžení působí úvodní a závěrečná část rámující celou inscenaci. V nich se totiž ukazují všichni účinkující ve zcela jiném světle – v opakující se taneční frázi si navzájem pomáhají do jednotlivých poloh, pohyb plyne po kruhové trajektorii bez jediného zaváhání, všichni fungují v naprosté symbióze. Ke konci díla toto vzájemné propojení připomene ve svých vzpomínkách Zdenka Josefi. Jako by to bylo něco velmi vzdáleného, ale přesto něco, co si chce uchovat v paměti.

Na první pohled se zdá, že jde o zdatně vystavěnou inscenaci s hlubokým sdělením. Nemohu se však zbavit dojmu, že se mě VOID nedotkl. Jako by klouzal po povrchu a nenašel si cestu ke mně a ani já k němu. Problematické se mi jeví zejména popření tanečního výraziva; mezilidská komunikace je velkou měrou dotvářena právě pohybem těla a je tak nasnadě, že tanec by mohl mít potenciál tak závažné téma obsáhnout (to mj. dokazují i jiné choreografie, namátkou Café Müller Piny Bausch, z české produkce Odtržení Viliama Dočolomanského). Veronika Knytlová spoléhá z velké části na herecké a mimické schopnosti účinkujících a nevyužívá jejich bohatého spektra pohybových kvalit. A že jimi disponují, je zřejmé z té jediné taneční části celé inscenace.  

Psáno z reprízy 14. prosince 2017, divadlo Ponec. 

VOID
Choreografie, koncept: Veronika Knytlová
Hudba: Beata Hlavenková, Oskar Török, Patrick Karpentski
Světelný design: David Prokopič
Scéna: Františka Králíková
Premiéra: 28. listopadu 2017

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Veronika Knytlová

VerTeDance

Divadlo Ponec

MultižánrovéTanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: