Jak na perfektní halušky? Burkicom trefně komentuje posedlost úspěchem a dokonalostí

Inzerce

Proslov nápadně připomíná známý formát TEDx Talks, v němž řečník vypráví svůj osobní (pochopitelně úspěšný) příběh či mluví o aspektu tématu, kterým se odborně zabývá nebo o kterém mnoho ví. Ač jsou tyto přednášky bezesporu často obohacující a některá TEDx vystoupení jsou velmi zajímavá, autorka inscenace Jana Burkiewiczová zde poukazuje na to, jak souvisí s posedlostí západní kultury úspěchem, výkonem, růstem a pozitivním příběhem. Vždyť i ta obyčejná brambora musí mít za sebou silnou story, aby z ní byly ty nejlepší halušky.

Podtitul představení zní Kolik si toho můžeme naložit, abychom se nepoblili? a Burkiewiczová se v něm odkazuje mimo jiné na syndrom vyhoření. Sama přitom s nadsázkou prohlašuje, že chtěla vytvořit komorní představení pro dva, ale to prostě neunese, a tak přerostlo v něco většího. Novou inscenací vzniklou pod hlavičkou jejího souboru Burkicom ukazuje, že za vyhořením nemusí stát jen únava, vyčerpání a ztráta smyslu, ale třeba také tak zvaná toxická pozitivita, perfekcionismus nebo strach ze selhání. Nemusíme zůstávat jen u paralely s TEDx Talks. Směj se, pořád se směj!, které je okořeněné notnou dávkou sarkasmu, jako by bylo článkem z Forbesu převedeným do pohybové formy. Článkem, v němž je prostor na těžkosti a neúspěch, ale jen v případě, že se přerodily v sukces.

Směj se, pořád se směj!, které je okořeněné notnou dávkou sarkasmu, jako by bylo článkem z Forbesu převedeným do pohybové formy. Článkem, v němž je prostor na těžkosti a neúspěch, ale jen v případě, že se přerodily v sukces. 

Když Paulína Šmatláková dokončí inspirativní projev, přichází na scénu její taneční partner Michal Heriban, aby ji osvobodil z headsetu. Je rovněž oděný v kalhotovém kostýmu, což vizuálně podporuje podnikatelský étos. Slovo přechází v pohyb, přičemž některé sekvence jsou fúzí současného tance a (pravděpodobně slovenského) folklóru – jde zejména o různé skoky a výkopy nohou. Oba performeři disponují výbornými pohybovými kvalitami, skvělou kontrolou nad tělem. Naprosto plynule a zdánlivě s lehkostí přecházejí z tenze do uvolnění, z ostrého sekaného pohybu do jemnějších a oblejších. Mají mezi sebou navíc silnou jevištní chemii, což kompenzuje o něco introvertnější Heribanův jevištní projev.

Duet táhne svým charismatem Paulína Šmatláková, které patří většina mluvených partů. Často zůstává na jevišti sama, ostatně je to ona, kdo ztělesňuje slovenskou gastrohvězdu, která servíruje ty nejlepší halušky. „Jsem krásná?“ ptá se opakovaně a naléhavě publika a střídá několik svůdných póz, přičemž se dožaduje jasné reakce. Hlediště přitom vždy odpovídá, že ano, což může být ze strany Burkiewiczové malý sociální experiment. V jakých kontextech si dovolujeme říci, že nikoliv? Řada lidí pro komentáře vzhledu, zvláště v online prostředí, nejde příliš daleko.

Tanečnice se svléká do spodního prádla a chytlavou sekvenci svůdných póz převádí do tanečního rytmu. Vystupuje sebevědomě a demonstruje, že se ve svém těle cítí dobře a sebejistě. Vtom přichází na scénu její jevištní partner, aby se ji snažil usměrnit a zasadit do škatulky milé a hezké dívky. Chytá ji za ramena a Šmatláková poslušně poskakuje na místě jako panáček na pružince. „Vidíš, jaká jsi pěkná,“ chválí ji. Ona však vydrží vždy jen chvíli, a pak se znovu utrhne a vrací se k lascivnímu tanci. Burkiewiczová tak tematizuje kromě celospolečenského tlaku také tlak vyvíjený specificky na ženy, které by v honbě za úspěchem zároveň neměly příliš vyčnívat a narušovat sociální normy. „Startup s vagínou,“ glosuje to Šmatláková z jeviště.

Ve druhé polovině inscenace je choreografie znovu inspirovaná lidovými tanci. Performeři se pohybují v kruhu a úzce spolu komunikují coby taneční pár. Pohyb je velmi dynamický, tanečníci se různě proplétají v kruhu, lehce poskakují, navzájem se přetahují pažemi z jedné strany na druhou a vytvářejí dojem neustálého pohybového toku. Tato fúze znovu ukazuje, jak umí být interakce mezi současným a folklorním tancem přirozená a plodná.

 Výrazná je práce s hudbou, po většinu času elektronickou, i s light designem, který kopíruje její ostrý charakter. Prudké, bílé, mnohdy blikající světlo dokáže být až fyzicky nepříjemné. V závěru je pak dle mého názoru zbytečně mnoho efektních a scénografických prvků. Heriban přichází do půl těla nahý s pytlem brambor, kovbojským kloboukem a botami, aby chvíli imitoval pro změnu americký folklór (pokud něco takového existuje), na scéně se objevuje i obří nafukovací panák jako poutač na restaurace, aby se hned zase vypustil. Tyto akce už působí chaoticky, jako by se režisérka snažila na závěr udělat co největší show a doplnit vše, co ještě chtěla ukázat, ale nestihla. 

Celkově je však dojem z novinky Směj se, pořád se směj! velmi dobrý. Burkiewiczová dokáže komentovat aktuální společenské téma soudržně, do hloubky i nově. Spolu s dvěma silnými interprety je to velice dobrý základ, s nímž téměř nejde šlápnout vedle. Šéfka souboru Burkicom novinkou potvrzuje, že je důležitou součástí české nezávislé scény. Poté, co musela před několika lety kvůli snížení grantu výrazně omezit činnost, a ve světle toho, jak se vyvíjí diskuse ohledně fungování kultury za současné vlády, se zdá její poselství o vyhoření, tlaku a vzývání pozitivity ještě naléhavější.

Psáno z premiéry 31. března 2026 v Jatkách78.

Směj se, pořád se směj!
Scénář, režie, choreografie: Jana Burkiewiczová
Tanečníci: Paulína Šmatláková, Michal Heriban
Scéna, kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Pavla Beranová
Projekce: Terézia Halamová
Hudba: Jiří Konvalinka