Jos Baker vypovídá o ubíjející rutině v partnerském vztahu. Střídmě, bez růžových brýlí a velkých gest
Jak jsme si již zvykli, soubor Lenky Vagnerové je otevřen zahraničním spolupracím a často zve tvůrce odjinud, aby pro skupinu velmi schopných kmenových tanečníků vytvořili originální dílo. Pro nejnovější spolupráci byl osloven Jos Baker, původem britský tanečník a choreograf, který působil mimo jiné v belgickém souboru Peeping Tom. Svou novinku pojmenoval Apartment24. A apartmá či chcete-li byt je samozřejmě středobodem celé inscenace.
Apartment 24. Foto: Patrik Borecký.
Jeviště divadla Komedie se noří do tmy a s prvním zvukem proud světla směřuje naši pozornost na ženu, která stojí v kuchyni a zabývá se přípravou večeře. Na jevišti ovšem nenajdeme troubu ani dřez. Veškeré detaily kuchyňského prostředí Jana Hampl Maroušková ztvárňuje pouze pohybem těla doprovozené zvukem, přesto je jasné, čemu se konkrétně věnuje. Precizními pohyby ovládá prostor kolem sebe, přičemž do určité míry až pantomimická gesta dávkuje s elegancí tanečnice. Za nějakou dobu zachrastí klíče v zámku a nastane moment, tak známý pro mnoho domácností – domů někdo přichází. Adam Sojka vchází do dveří a připojuje se ke své ženě ve stejném pohybovém stylu, který už ona nastolila, když ještě byla doma sama. Jde ho přivítat, obejme ho a pak sledujeme poměrně tradiční večerní dění v domově jednoho mladého páru.
Po celou dobu se drží dané pohybové aranžmá, tanečníci nesklouznou do očekávaného tance, choreografie nedává možnost pást se na dechberoucí partnerské taneční spolupráci, kterou od tohoto souboru čekáte. Na jevišti se odvíjí jiný pohybový příběh, umně utkaný z nitek fyzického divadla a přirozených pohybů, které podobně jako tato ústřední dvojice dělají i jiné páry. Možná i ten stejný večer, když se sejdou doma po práci a chtějí si dát večeři.
Již od začátku není možné si nevšimnout, jak velmi dobře a exaktně se pracuje na propojení hudební a zvukové složky s tou pohybovou. Skladatel a multimediální umělec Christos Parapagidis zde odvádí obdivuhodnou práci – kombinuje zvukovou krajinu na bázi elektronické hudby s desítkami zvuků a ruchů, specificky doprovázející dané pohyby tanečníků. Bez totální preciznosti obou složek by daného efektu nebylo možné dosáhnout – pohyb, vnímání zvuku a světla zde funguje skvěle, a to díky velmi soustředěnému výkonu obou aktérů v bytě i všech tvůrců za scénou.
Když se uzavře obraz páru, který se chystá ukončit svůj den, žena se převléká do nočního prádla a lampa zhasíná. Opět nás pohltí tma a my si odnášíme dojem zamilované dvojice a jejího poklidného soužití v bytě číslo 24. S překvapením však po opětovném rozsvícení zjišťujeme, že jsme opět na začátku a žena opět zapíná sporák. Smyčka jede znovu, tentokrát ale vidíme na zadní projekci nahranou celou akci, která probíhala předtím. Manželka či přítelkyně náhle existuje dvojmo, jednou živá a jednou ve filmové verzi. Náročnost bytí na jevišti se prohlubuje, nejen tím, že musí být v synchronu se zvukovou stopou, ale nyní se již pohybuje jako dvojče svého já z plátna za sebou. Pozorujeme zcela stejný vývoj, včetně příchodu manžela, přivítání, společné večeře a rozhodnutí jít spát. Po zhasnutí se už trochu dá tušit, co asi nastane – ano, cyklus se opakuje, nyní ale muž i žena obývají filmovou smyčku dvakrát. Na projekci vidíme nejen první nahrávku, ale i tu druhou, přičemž naživo sledujeme třetí dvojici.
Obrazy na jevišti jsou výstižnou metaforou dlouhodobého vztahu ohroženého stínem stereotypu a rutiny, která se s přibývajícími smyčkami zakusuje do intimity páru, který už spolu ani nevečeří.
Divákovy pozorovací smysly se začínají zahlcovat, když si však náhle uvědomí, že vše už nejde jako přes kopírák. Objetí už není tak velké, v další smyčce k němu už ani nedojde, muž i žena se postupně propadají do rutiny a jejich vztah i soužití pomalu, mikroskopickými kroky, degeneruje. Sledujeme malé nuance, nepatrné pohybové změny, kterých bychom si nevšimli, kdyby nebylo předchozí dění již natočeno a prováděno na plátně ve stejný čas.
Obrazy na jevišti jsou výstižnou metaforou dlouhodobého vztahu ohroženého stínem stereotypu a rutiny, která se s přibývajícími smyčkami zakusuje do intimity páru, který už spolu ani nevečeří. Je to mrazivý pohled pro každého, kdo v nějakém partnerském poměru byl, jelikož do stejné situace se dostane dost párů. Choreografovi se spolu s tanečníky daří vykreslit pomocí fyzického divadla, projekce a zvukové stopy studii rozpadu soužití, které ze začátku vypadalo idylicky.
Na druhou stranu nejsme ale svědky nějakého řešení či snahy partnerů si krizi uvědomit nebo ji řešit. Tím se Joe Baker ve svém Apartment 24 nezabývá. Divákům klade před oči opakované vrstvy a cykly dění v bytě, kde nakonec zůstává muž sám. Inscenace poté ještě nabídne další možnost pádu vztahu do propasti, a to když se ke dvojici přidává jejich dítě. V příbytku, kde se nejdříve scházelo několik kamarádů, nyní bydlí mladá rodina, žena, muž a stále plačící mimino, které matka drží v náručí a stále se snaží provádět i nadále všechny ty rutinní práce, než přijde partner domů. I zde se postavy zdvojují, ztrojují a jeviště posléze zabydlují i tmaví zahalení démoni, kteří prohlubují spirálovitou krizi vztahu.
Přínosem inscenace Jose Bakera je preciznost, důraz na zvolený pohybový slovník a detailní postupnou minuskulní práci s odchylkami v pohybu, které demonstrují ony změny v jinak rutinně fungujícím vztahu (což samo o sobě nemusí být negativní). Navenek či alespoň ze začátku působí pár bezproblémově, přestože má nakročeno ke krizi.
Soubor Lenka Vagnerová & Company nezklamal. Jeho originální novinka přinesla na českou taneční scénu zase něco trochu odlišného, přitom excelentně provedeného. A hlavně nabídla divákovi mnoho prostoru k zamyšlení. Nejen nad mezilidskými vztahy obecně, ale hlavně nad vlastním přístupem ke každodennímu životu.
Psáno z první reprízy 11. října 2026, divadlo Komedie.
Apartment 24
Koncept, režie, choreografie: Jos Baker
Umělecká spolupráce: Jeanne Procureur
Originální hudba: Christos Parapagidis
Spolutvůrci a účinkují: Adam Sojka, Paolo Terranova, Lukas Lizama Garrido, Jana Hampl Maroušková, Paula Morejón García, José Guzmán
Kostýmy: Simona Rybáková a umělecká spolupráce Barbora Kotěšovcová
Asistent režie: Madlen Moravcová
Light Design: Michal Kříž
Projekce: Michal Kříž
Světla: Robert Štěpánek
Sound Design: Eva Svobodová, Kryštof Leiský, Jos Baker, Christos Parapagidis
Produkce: Soňa Hájek Bartková
Premiéra 10. října 2026
