Mizející muž mezi holými stěnami DOXU poutá pozornost svou vizualitou a zvukem nežli obsahem
Prostory holešovického centra současného umění DOX již pár let oživují projekty souboru Farma v jeskyni, který zde našel zázemí pro tvorbu, zkoušení a prezentaci představení. Viliam Dočolomanský, jeho zakladatel a umělecký guru, mu vtiskl autorský rukopis jak ve výběru sociálně-společenských témat, tak v režijním a choreografickém zpracování, které zasazuje jeho tvorbu do ranku fyzického divadla. Interpreti seskupení se prosadili na české taneční scéně jako výrazné osobnosti (Barbora Ješutová, Hana Varadzinová, Gioele Coccia či David Králík). Patří mezi ně také Andrej Štepita, jenž dostal příležitost k uvedení autorského sóla. V informacích k produkci se uvádí, že „jde o tanečně-hudební výpověď o neustálé potřebě stimulace, unikání a zároveň hledání přítomného momentu“. A co se na hrací ploše skutečně odehrává?
Disappearing Man / Mizející muž. Andrej Štepita. Foto: Michal Hančovský.
Sál auditoria, kde se představení Mizející muž hraje, je z levé strany předělen zástěnou. Napravo je tak vymezen užší, dlouhý koridor, do něhož Štepita v černých kalhotách a šedém roláku tiše vstupuje. Zprvu nejistě, když hledá rovnováhu a zpomaleně našlapuje vpřed. Kráčí sám, tichým partnerem je mu jeho vlastní stín, který se objevuje na stěnách. Výrazné jsou těkavé záškuby hlavy, ramen, rukou, jež kontrastují s pomalou chůzí. Performer se dotýká podlahy lehce, řádné ukotvení dolních končetin mu neumožňují tenisky se silnou podrážkou. Vypadá to, jako by se pohyboval na rozpálené ploše, zemi, do níž si nelze dupnout a pocítit ji s plnou intenzitou. A přece…
Nervní, izolované tiky přerušuje plynulý pohyb, kdy Štepita hladí prostor kolem sebe, aby vzápětí padal a rukama a špičkami chodidel se naplno odtlačoval od podlahy. Jeho fyzická houževnatost nabírá na síle, performerův vnitřní svět obohacuje ten pohybově-taneční, iniciovaný převážně v periferii – v hlavě, ramenou, rukách, hrudi. Distální části těla vystřelují do prostoru a náhlé impulsy se jen občas pozvolna zklidňují a prostupují celou fysis.
Projekce na pravé stěně evokuje pohled z rychle jedoucího vlaku a právě v tom lze nejmarkantněji rozpoznat paralelu přemítání o čase, přítomném okamžiku a jeho pomíjivosti/mizení. Hudební doprovod Štěpána Janouška je výrazný svou rytmikou, jež zprvu jasně strukturuje choreografii a určuje její zrychlující tempo. Zaslechneme nejrůznější šumy a zvuky připomínající zrychlený tep velkoměsta a ruch současné civilizace. Přibližně dvacetiminutová taneční stopáž zahrnuje i orchestrální sekvence, které se však do samotného pohybového toku nepropíjí, jelikož Štepita si drží v podstatě neměnný temporytmus.
V jednu chvíli také rapuje a tančí se stojanem s připevněným mikrofonem a rovněž jakoby mimoděk slovně objasňuje, co bude vzápětí v pohybu následovat (spirála, krok vzad atd.). Překvapivé rapování se rytmicky odráží v těle. Štepita stvrzuje své fyzické kvality a pohotovost, jež mi připomněly jeho výstup s berlemi v Dočolomanského Českém hrdinovi.
Štepita ve svém sóle překvapuje rapováním, jehož rytmus se odráží v jeho těle. Stvrzuje své fyzické kvality a pohotovost, jež mi připomněly jeho výstup s berlemi v Dočolomanského Českém hrdinovi.
Když performer odejde ze scény, postaví se za bicí soupravu a gongy sám Štěpán Janoušek, který mixuje hru na trombon s nahranými zvuky, se svým hlasem a melodiemi z looperu v ustavičné smyčce. Hudební doprovod kombinuje akustické a elektronické zvuky i umělou inteligenci, kterou využívá Janoušek v notebooku, jenž je nedílnou součástí jeho nástrojové výbavy. Skladbu doprovází projekce s pohledy na elektrická vedení, ubíhající krajinu jako připomínky rychlosti a tekutosti současné doby.
Tóny trombonu dráždí a ani kontemplativní melodické plochy, na něž upozorňuje programová skládačka, nepřináší hmatatelnější útěchu. Když hudebník svou kompozici dokončí, panuje delší dobu ticho, než diváci začnou tleskat. I já jsem očekávala výraznější finále a hlavně, že se Štepita vrátí a uzavře produkci za živého hudebního doprovodu, což se nestalo. Avizované padesátiminutové rozjímaní o mizení v sobě samém a časovém toku se tím pádem vytratilo tak trochu do prázdna.
Psáno z premiéry 17. května 2026, v pražském DOXU.
Disappearing Man / Mizející muž
Taneční sólo:
Choreografie: Andrej Štepita
Speciální poděkování: Sodja Lotker, Markéta Hrehorová, Michaela Králiková, Lukáš Kubík
Hudební sólo:
Hudba: Štěpán Janoušek
Speciální poděkování: Eva Svobodová, Michal Nejtek, Michal Brůna
Dramaturgická spolupráce: Maja Hriešik
Tým:
Světelný design, video: Vít Škoda
Zvukový design: Adam Veselý, Tomáš Balák, Lukáš Krajčík, Michal Horváth
Scénografie a kostýmy: Dorota Volfová
Produkce: Farma v jeskyni
Supervize, koučink: Viliam Dočolomanský, Hana Varadzinová
.jpg)
.jpg)
