Scénografie představuje sklad se štendry, klecemi, krabicemi, policemi a bezpečnostními kamerami. Je funkční a realistická, zároveň však nabízí široké možnosti pohybové i významové práce, kdy každá z rekvizit je zapojena do choreografické struktury. Po stranách umístěné televizní obrazovky jsou navíc v některých momentech pevnou součástí světelného designu a spoluvytvářejí atmosféru prostoru, který je napůl reálný, napůl mentální.
Mluvené slovo, svěřené majitelce obchodu v podání Barbory Coufalové, slouží jako vstupní rámec inscenace. Prostřednictvím telefonického hovoru se divák dozvídá o výpovědi z nájmu, o finanční neudržitelnosti provozu i o tom, že doba se změnila. Second hand zde není jen obchodem, ale je placem, který mladí lidé přijali za svůj a který doposud fungoval jako náhradní rodina. Text v úvodu plní orientační funkci, v pozdějších částech však jen zahušťuje sdělení, jež by taneční složka unesla sama.
Postava stárnoucího pankáče v interpretaci Bély Kéri Nagye představuje další aspekt tohoto světa – člověka, který si nikdy nedovolil dospět. Působí groteskně a při manipulaci s krabicemi se stává živoucí loutkou. Nagy vnáší do inscenace humor i jistou rezignaci, zároveň však nedostává možnost, aby mohl roli plnohodnotně rozvinout. Určitým jeho protipólem je postava berlínskou dekadencí inspirovaného designéra Gustava, v jejímž pohybovém rejstříku Valerio Testoni plně využil flexibilitu svých zad.
Komponovaný večer Next Place nabízí dva rozdílné pohledy na podobné téma. Zatímco What’s Next? pracuje s konkrétním, sociálně ukotveným prostředím a jasně artikuluje zkušenost přechodového období, My Place zůstává spíše u tanečního náčrtu vztahových situací.
Těžiště choreografie spočívá v generaci mladých, kteří se kolem sekáče shromáždili. Čtveřice tanečníků generace Z odmítá jeho vyklizení a vše, co je už zabaleno, znovu vrací zpět. Jejich kostýmy i pohybový slovník vycházejí ze současné estetiky s odkazy k devadesátým létům, choreografie pracuje se street dance a odlehčenou energií. Tanečníci pronášejí krátký monolog objasňující strach či pochybnost, které proces odchodu provázejí.
Struktura inscenace je vystavěna ze skupinových scén, sólových výstupů a duetů, přičemž důležitou roli hrají improvizované pasáže, na něž upozorňuje i program. Právě tehdy se choreografie otevírá větší individualitě tanečníků a reaguje na jejich momentální fyzickou i emoční přítomnost. V těchto momentech vynikají William Steers a Paolo Terranova, jejichž improvizace působí technicky jistě, soustředěně a bez potřeby zdůrazněné expresivity. Efektní je i práce se zavěšením, kdy se tanečníci a tanečnice bezvládně houpají na pojízdných stojanech. To umožňuje změnu dynamiky, zpomalování pohybu a podporuje obrazné vyjádření přechodového stavu, kdy se mladí musí smířit s tím, že rodinné zázemí, které hledali v obchodě s obnošeným šatstvem řízeném empatickou majitelkou, končí.
Kompozice Vojtěcha Raka vychází z elektronické hudby, je integrální součástí inscenace a významně přispívá k její soudržnosti. Komorní prostor studia Na Půdě sice omezuje možnosti svícení, jde však o provozní danost prostoru, nikoli o nedostatek koncepce.
Ve What’s Next? se kombinuje současný tanec s mluveným slovem a prvky pohybového divadla. Zatímco v úvodních částech toto propojení funguje, v závěru by dílo sneslo dramaturgickou redukci a větší důvěru v samotné taneční vyjádření. František Vlček s Vojtěchem Rakem nicméně vytvořili komplexní kus, který je více než slibným odrazovým můstkem, a těším se na jejich další tvorbu.
Mikropříběhy bez pevného oblouku
Druhá choreografie večera My Place vznikla ve spolupráci Zdeňka Mládka a Sophie Debou, kteří se ujali rovněž režie, scénografie i světelného designu. Výchozím bodem je narozeninová oslava – moment bilance, který v programové brožuře otevírá otázky dospívání, identity a hledání uplatnění ve světě.
Scéna je od počátku jasně vymezena: uprostřed stojí bílý gauč, na němž v růžovém županu a se sluchátky sedí oslavenkyně v podání Luigii Saccardo. Z nahrávky zazní hlas matky, která povoluje narozeninovou oslavu, což posouvá sledovanou generaci spíše k mladším dospívajícím než k young adults, s nimiž pracovala první choreografie. Domácí pohoda a intimní prostor budoáru vytvářejí rámec, který se záhy zaplní přáteli.
Dívčí část večírku připomíná klasickou ladies night: účesy, líčením, pizzou, sdílenou radostí i lehce stereotypním obrazem štěbetající skupiny „mean girls“. Pohybový materiál v těchto pasážích evokuje spíše hudební videoklipy či muzikálová čísla nežli niternější taneční výpověď. S příchodem chlapců se vyjevují jednotlivé mikropříběhy – vztahové epizody, které se vedle sebe řadí, aniž by se však propojily do jasnějšího dramatického oblouku.
Výraznou linií je pár v interpretaci Mai Iwamoto a Paola Terranovy. Jejich duety se vyznačují lyrickým, místy až neoklasickým pohybovým slovníkem, kdy choreografie pracuje s motivem odcizení. Iwamoto mezi dívčí skupinu zjevně nezapadá, i její partner se od ní postupně vzdaluje, a to nejen fyzicky, ale především pozorností upnutou k mobilnímu telefonu. Právě zde se nabízí jeden z nejsilnějších momentů: melancholické sólo Iwamoto, křehké a soustředěné.
Oslavenkyně Saccardo naopak vstupuje do výrazně svůdné, až erotizované polohy, podpořené rudým světlem a scénou připomínající rituál. Tyto momenty lze číst jako součást party estetiky a mladistvého experimentování, zároveň však vyvolávají otázku, zda nejde spíše o ilustrativní obraz než o hlubší reflexi vnitřních stavů postav.
Choreografie se skládá z epizod, které mají vlastní energii, avšak celek místy postrádá pevnější dramaturgické vedení. Na rozdíl od What’s Next? v My Place generační výpověď působí méně konkrétně – není zcela jasné, jak silně je zakořeněna v realitě, když „posh“ prostředí vyznívá někdy méně uvěřitelně. K silnějším aspektům patří hudební složka obsahující soudobé, populární skladby a písně včetně What Was I Made For? od Billie Eilish. Přes nespornou interpretační kvalitu souboru však celek vyvolává dojem, že udržet všechny složky tvorby pouze ve dvou lidech bylo pro tvůrce příliš velkým soustem.
Komponovaný večer Next Place nabízí dva rozdílné pohledy na podobné téma. Zatímco What’s Next? pracuje s konkrétním, sociálně ukotveným prostředím a jasně artikuluje zkušenost přechodového období, My Place zůstává spíše u tanečního náčrtu vztahových situací. Obě choreografie bezesporu potvrzují snahu Jihočeského divadla otevírat prostor mladým tvůrcům a hledat nové formy komorní taneční výpovědi. Výsledný večer tak nepůsobí jako jednoznačné generační prohlášení, ale jako dialog dvou rozdílných autorských strategií.
Psáno z premiéry dne 19. prosince 2025, Jihočeské divadlo, studiová scéna Na Půdě, České Budějovice.
What’s Next?
Choreografie, režie a scénář: František Vlček
Choreografická spolupráce: Vojtěch Rak
Hudba: Vojtěch Rak
Scéna, projekce a kostýmy: František Vlček
Světelný design: Adam Veit
My Place
Choreografie a režie: Sophie Debou, Zdeněk Mládek
Scéna a kostýmy: Sophie Debou, Zdeněk Mládek
Světelný design: Sophie Debou, Zdeněk Mládek
