Gerdino putování
Andersenova Sněhová královna se skládá ze sedmi částí, které na sebe logicky navazují. První, O zrcadle a střepech, nevypovídá nic o královně ani dětech. Soustředí se na historii vzniku zrcadla a popis toho, co všechno dokázalo. Ve stručnosti – umělo deformovat realitu k horšímu. Nakonec bylo rozbito na stovky milionů kousků, ale tím neztratilo nic ze své moci, když se jeho střepy rozlétly do světa a s nimi se šířily i neblahé důsledky zla.
Paul Julius si předlohu dramaturgicky upravil a v jeho verzi přejímá moc čarovného zrcadla Sněhová královna představená v úvodním obraze jako tvrdá představitelka něžného pohlaví, jež posléze dotekem paralyzuje Kaje. Ten pak následuje vládkyni do jejího zámku z ledu – strnulého, ztuhlého, zpomaleného a bezcitného.
Předtím se na jevišti odehrají výjevy, které nás zavádí k dívce a chlapci, ke dvěma kamarádům svázaných silným citovým poutem. Objevuje se také Gerdina babička, s níž vnučka žije. Když se Kajovi zjeví Sněhová královna, dochází ke zlomu, neboť Gerda ztrácí cennou vazbu, strádá, a proto se vydává na cestu, aby našla ztraceného přítele (nevěří jako ostatní, že se Kaj utopil).
(…) Shino Kubešová se sžila se současným tancem. Byla pro mě nejjistější interpretkou, která přitahovala pozornost svou koncentrací, a nadto vložila do role Gerdy dramatičnost a jistou techniku provedení. Její part je tím nejlepším, co Sněhová královna nabízí.
Julius sleduje Gerdino putování v komparaci s Andersenovým příběhem v podstatě v hrubých obrysech, aniž by se pouštěl do hledání hlubších významů či symbolů tak, že by každý další akt nabídl stále větší podmanění Kaje. V literární předloze ho Sněhová královna poprvé políbí na čelo, sídlo rozumu a vzpomínek, a chlapec přestává cítit chlad. Po druhém polibku zapomíná na všechny blízké, a tehdy ho vládkyně odváží na saních pryč. Třetí polibek královna zavrhne, protože by znamenal chlapcovu smrt. Tu dokáže přinést proto, že sama je zástupkyní smrti. Oba v tu chvíli u Andersena odlétají na sever a nastává dlouhá zimní noc.
Julius se hlavně soustředí na Gerdinu cestu zimní krajinou, ve výjevech z ledového království nezřetelně zachycuje chladné sevření, utlumení Kajových lidských citů a vzpomínek, když se ocitá ve stavu podobném hibernaci. Nabízí se tu paralela s obdobím dospívání – chlapec je na počátku fyzické a sexuální zralosti, ale ne psychické a emocionální, takže nezbytně potřebuje čas, dočasné „moratorium“. Proto usíná po vzoru Šípkové Růženky či Sněhurky.
Možná, že tato analogie přivedla choreografa k rozhodnutí pracovat s klasickou taneční technikou, proto postavy, s nimiž se Gerda během svého putování potkává, jako by schematicky vypadly ze Spící krasavice Maria Petipy. Ve chvílích, kdy se dívka dostává do zahrady, zapomíná na své trápení a květiny tu nejsou ničím jiným než romantickým dívčím sněním. Po scéně krouží v pojízdných proutěných „květináčích“ čtyři tanečnice v jasně zelených balerinách a s barevnými parukami na hlavě. Když z objektů vylezou, každá zatančí klasickou variaci jako jedna z dobrých víl ze zmíněného Petipova díla, ovšem v kruciálně jednodušším aranžmá.
Gerda bez červených střevíčků, v červených šatech
Čas běží, přichází jaro a v literární předloze Gerda dostává červené střevíčky, které touží Kajovi ukázat… Po cestě za ním je sundává a pak ji téměř celou absolvuje bosá. Gerda má však s odhozením červených střevíčků zprvu problém. Řeka života jí je nejprve vrací, než dopluje k dobré kouzelnici. Těžko se zbavujeme něčeho, co je naší nedílnou součástí…
Julius tyto podobnosti ve svém pojetí nehledá a Gerda červenou obuv nemá. Od počátku tančí v červených šatech, ve vínovém sáčku se stojáčkem. Na nohou má ponožky a lépe tak klouže po podlaze, kterou její part obsahující contemporary dance často využívá. Stejně jako změny těžiště, kdy tělo Shino Kubešové, představitelky Gerdy, padá na zem, přetáčí se na ní, aby se vzepnulo opět vzhůru, do stoje.
Dobrotivá čarodějnice v podání Jany Pelcové přijíždí s plnou vervou na jeviště na trojkolce, s rozcuchanými vlasy, fialovou tylovou sukní, vrškem a čepicí. Její odlehčeně a humorně laděný part rovněž využívá floor work a vrstvení frází v duchu současného tance. Současným tancem je charakterizována i postava Kaje ztvárněného Giovannem Frotou. Během jeho hledání Gerda potkává havrana a vránu – v Juliově baletu Havraního muže a Havraní ženu. V černém ošacení s peřím na pažích, jež evokují let ptáků. Díky opeřencům se dívka dostává k Princezně a Princi (v Andersenově pohádce je Princezna ženou, která podrobuje muže zkouškám, i když v tomto případě neúspěšní kandidáti nepřicházejí o hlavu, ani se nemění v kámen). Jejich duet je vystavěn na akademické taneční technice, kterou Mai Iwamoto a Valerio Testoni ne zcela jistě zvládají, a nabízené kombinace klasických prvků kvůli váhavé interpretaci vypadají poněkud zkostnatěle.
Gerda se v dalších obrazech na své pouti musí postavit bandě loupežníků, jejichž vůdkyně (Béla Keri Nagy) rozpustile přijíždí na jeviště na kolečkovém křesle. Dívka dostává ochočeného soba oděného do bílé kožešinky a čapky. Jonathan Riveros Suarez má v této roli možnost zprvu vyjevit v pohybech zvířecí a šibalskou povahu, ovšem náhle přepne do zcela odlišného módu a zatančí klasickou variaci, jež sice ukazuje tanečníkovy vlohy, ale se sobem nemá pranic společného.
Gerdino prozření
Gerda v závěru potkává Laponku (Petronela Bogdan) a Finku (Barbora Coufalová), které u Andersena poodhalují, že dívčina už zdaleka není dítětem jako na začátku příběhu. I její zvířecí průvodce ji těsně před objevením ledového zámku opouští. Gerda musí bojovat sama za sebe. Teprve když nalezne vnitřní rovnováhu, může konečně nalézt svého Kaje. U Andersena je její přítel zachráněn pomocí horkých slz a lásky, bez přítomnosti Sněhové královny. V budějovické produkci vládkyně vstupuje mezi Gerdu a procitnuvšího Kaje a před dívkou ustoupí, aniž by režijně byly objasněny pohnutky tohoto kroku. Ústřední dvojice se vrací domů, tančí duet a v samém finále končí v objetí. Gerda i Kaj překročili pomyslnou hranici dospělosti…
Balet doprovází živě orchestr, kdy symfonické pasáže jsou proloženy elektronickými i digitálně upravenými zvukovými úryvky (samply) a atmosféru dokreslují zvuky reálné přírody a zvířat. Dění je zasazeno do jednoduše rozvržené, funkční scénografie navrženou stejně jako kostýmy Pavlem Knolle – zamrzlá okna evokují severské končiny, modravé závěsy dotváří interiér ledového zámku a stromové větve visící nad scénou zapadají do obrazu krajinné scenérie, kterou Gerda prochází. Jak jsem se již zmínila, má na sobě rudé dlouhé šaty, Kaj černé kalhoty a světlé tričko s dlouhým rukávem, Sněhová královna je v lesklém bílém celotrikotu, s nabílenými vlasy i tváří.
Sophie Debou v roli bezcitné ženy zachovává ve výrazu chladný odstup, některé sekvence této neoklasicky vystavěné role na špičkách však potřebuje ještě více zažít a propracovat. Je škoda, že Julius neposkytl postavě Sněhové královny dramatičtěji propracované akce a v momentu její prohry, kdy přichází o Kaje, vložil do variace grands fouettés en tournant, které kulminující emoční rozkol jen tlumí, nehledě na to, že tanečnice má problémy tento prvek bez problémů ustát. Jistotu v postoji na špičkách a provázanost klasických prvků jsem znatelně postrádala u představitelek květin i sněhových vloček (Luigiy Saccardové, Barbory Coufalové, Hinako Tomono, Karolíny Neumannové, Mai Iwamoto, Jany Pelcové).
Paul Julius namixoval do své choreografie tři taneční styly – klasický, neoklasický a contemporary. Jistě dobrá volba pro odlišení postav, z nichž některé by potřebovaly doladit celkový tělesný výraz. Největší prostor dostaly představitelky Sněhové královny a Gerdy. První z nich, Sophie Debou, někdy trochu bojovala s neoklasickým tvaroslovím, druhá, Shino Kubešová, se sžila se současným tancem. Byla pro mě nejjistější interpretkou, která přitahovala pozornost svou koncentrací, a nadto vložila do role Gerdy dramatičnost a jistou techniku provedení. Její part je tím nejlepším, co Sněhová královna nabízí.
Při vstupu do divadlo dostanete do rukou hlasovací lístek Jihočeská Thálie 2026, kde máte volbu hodnocení od jedné do pěti. O přestávce jsem zaslechla, jak na dotaz dospělého doprovodu volícího jedničku dívenka ve věku asi osmi let odpověděla, že by dala dvojku. Já bych odtrhla z hlasovacího lístku trojku. Takže závěrem – Sněhová královna je solidní inscenace, kterou si děti mladšího věku (do 10 let) s rodiči či prarodiči užijí.
Psáno z představení 21. března 2026, Jihočeské divadlo České Budějovice.
Sněhová královna
Choreografie, režie: Paul Julius
Hudba: Jan Jirásek
Zvukový design: Vladimír Fila
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Asistent choreografa: Zdeněk Mládek, Béla Kéri Nagy
Světelný design: Paul Julius, Petr Baštýř
