Večer bez novinek. NdB2 bohužel recykluje pouze starší choreografie
Soubor NdB2 uvedl v Brně večer Program 7 jako výběr nejvýraznějších choreografických děl uvedených poprvé v letech 2022 a 2023. Za dobu své existence se toto uskupení vyprofilovalo v sebevědomý soubor, který dokáže oslovit publikum nejen energií mládí, ale i překvapivou interpretační zralostí. Velký podíl na tomto úspěchu mají umělecký vedoucí Uladzimir Ivanou a baletní mistryně Markéta Pimek Habalová. Dramaturgie se opírá o úspěšné tituly, které v kontextu mladého souboru nejlépe vystihují jeho umělecký vývoj, stylovou otevřenost i výrazový potenciál tanečníků. Večer nabízí tři choreografie rozdílných autorských rukopisů, estetik i témat, jež spojuje vysoká interpretační náročnost a důraz na osobní výpověď. Diváci měli možnost vidět dílo Tma choreografky Markéty Pimek Habalové, dále Na krásném modrém uměleckého šéfa baletu Mária Radačovského a komorní titul Pampúšik od Margaréty Štofčíkové.
Pampúšik. NDB2. Foto: archiv NDB.
Křehkost lásky ve stínu minulosti
Choreografie Tma patří k dílům, která se divákovi vrývají hluboko pod kůži. Její síla nespočívá v prvoplánové efektnosti, ale v křehkosti, tichu a postupném odkrývání vnitřního světa dvou mladých lidí, jejichž láska je vystavena těžké životní zkoušce, odloučení a tíze minulosti. V centru pozornosti stojí partnerský vztah, který je budován s mimořádnou citlivostí. Na počátku vidíme vzájemně se podpírající dvojici jdoucí spolu životem. Momenty radosti jsou vystřídány smutkem, pocitem osamění a strachu. Pohybový slovník vychází z moderních tanečních technik, zachovává si čistotu linie nohou a paží a přesnost vedení těla i přirozenou plynulost přechodů. Choreografie pracuje s jemnými detaily, drobnými gesty a proměnami nálad. Vyvažuje momenty výbušné dynamiky a ztišení, charakterizuje chvění duše. Emoce se nevnucují, ale pozvolna narůstají – od blízkosti a něhy až k bolestnému tichu a vnitřnímu napětí.
Významnou symbolickou roli zde sehrává béžový svetr, který se nenápadně, ale důsledně vztahuje k tragické minulosti příběhu mladého muže. Zpočátku působí jako obyčejný kus oděvu, postupně se však stává nositelem paměti, tíhy a nevyřčeného traumatu. Teprve ke konci divák zjišťuje, že svetr je označen židovskou hvězdou, čímž se minulost ještě více konkretizuje. Mladík si ji nese v sobě jako břemeno, které ho svazuje, a v závěru dívka tuto zátěž symbolicky přejímá na sebe, aby ho osvobodila. Je to gesto tiché oběti, hluboké empatie a lásky, která překračuje individuální bolest.
Celé dílo je dokonale dramaturgicky promyšlené. K tomu zásadně přispívá i hudební výběr. Jedná se o larghetto z Chopinova Klavírního koncertu f moll, které nabízí silné emocionální plochy a nese v sobě latentní blízkost temnoty. Chopinova hudba je doplněna barokním Johannem Paulem von Westhoffem a elektronickými, ostrými, nebezpečně znějícími zvuky, které zdůrazňují pocity obav a hrůzy. I světelný design podtrhuje intimitu situací. Svými ostře vykousnutými tvary odděluje světlo a tmu, paprsek naděje a tmu beznaděje. Tma zde není jen absencí světla, ale plnohodnotným výrazovým prostředkem. Bohužel jména autorů světelného designu a kostýmního návrhu v programu nefigurují.
Výkony tanečníků jsou výjimečné jak po technické, tak po emocionální stránce. Natálie Fikesová a Jakub Zouplna předvádějí mimořádně soustředěné, pravdivé a niterně prožité interpretace. Jejich partnerská souhra je přirozená, důvěryhodná a nesená hlubokým vnitřním napětím. Dokážou vyjádřit celou škálu emocí – od něhy přes strach až po tichý smířený smutek – bez jediného zbytečného gesta.
Tma je choreografie, která diváka dohání až k slzám. Neokázalé, silné, hluboce lidské. Patří k těm dílům, která v paměti zůstávají ještě dlouho po zhasnutí posledního světla.
Významnou symbolickou roli zde sehrává béžový svetr, který se nenápadně, ale důsledně vztahuje k tragické minulosti příběhu mladého muže. Zpočátku působí jako obyčejný kus oděvu, postupně se však stává nositelem paměti, tíhy a nevyřčeného traumatu.
Radost z pohybu a operetní nádech
V choreografii Na krásném modrém se na jeviště dostává jiskřivý výstup plný temperamentní radosti, taneční hravosti a okouzlení zvukem valčíků a polek Johanna Strausse mladšího – jako by se vídeňská kavárna 19. století zhmotnila přímo na jevišti. Toto dílo jsem již v Tanečních aktualitách sama recenzovala, a tak se pokusím shrnout jen ve zkratce své aktuální dojmy z nového uvedení. Ve velkém tempu se střídají živelné, veselé a hravé sbory dívek s jednotlivými duety, které si lehce utahují z chlapecké neohrabanosti a stydlivého namlouvání stojících v protikladu k dívčí dravosti a koketerii.
V duchu neoklasiky postavené dílo Mária Radačovského je v podstatě sledem jednotlivých tanečních vstupů. Dramaturgické pojítko tvoří „příběh“ jedné dívky, která se dost urputně snaží získat pozornost pánské společnosti, ale nakonec zůstává „na ocet“. V premiérovém uvedení tančila Na krásném modrém jiná skupina mladých tanečníků. Tehdy mě více zaujala její ženská, až dryáčnická část. V novém uvedení spíše dominují mladíci, kteří dokázali v pohybově náročné části plné skoků, pirouettes a zdravého soupeření zaujmout čistotou provedení a přesnou sehraností. Nejdůležitější zůstává pocit svěžesti, lehkosti a určité nadsázky. Barevnost kostýmní složky od červené přes oranžovou až po žlutou rozzářila jeviště podobně jako energie mládí.
Návrat do dětských snů
Choreografie Pampúšik byla premiérově uvedena v rámci Programu 2. Na jeviště přichází zvláštní loutka s otevřenou náručí a květinou v ruce. Tichým, ale naléhavým gestem zve diváka ke vstupu do světa poezie dětství, nevinnosti a prostého, nezkresleného vnímání reality – světa, který se s přibývajícími roky a zkušenostmi nenápadně uzavírá a vzdaluje. Pampúšik, slovenský hovorový výraz pro kulaté, baculaté, rozkošné dítě, se zde stává symbolem ztracené otevřenosti i touhy po návratu k sobě samým.
Autorkou je slovenská choreografka a tanečnice Margaréta Štofčíková, která se dlouhodobě věnuje současnému tanci a choreografické tvorbě především ve spolupráci s Liptovským divadlem tance. V Pampúšikovi propojuje originální pohybové vyjádření s nevídanou poetikou, místy až abstraktními obrazy, v nichž se mísí motivy dětství, snů a vzpomínek. Choreografka si klade otázku, nakolik jsme se od dob vlastního dětství uzavřeli – a společně s titulní postavičkou, jejíž hlava figuríny se tu a tam osamostatňuje a bloudí prostorem, putujeme dávnými časy, jejichž stopa se v nás občas nečekaně probouzí.
Neobvyklý choreografický slovník podtrhuje hudba Kishi Bashi a The Haxan Cloak, která v některých pasážích taneční dění přímo vede a dodává celé inscenaci pocit neskutečna až snové neuchopitelnosti. Sbor tanečníků oděných v černé se pohybuje zvláštní chůzí vpřed i vzad, vycházející z impulzů pánve, pracuje s jemnými skupinovými izolacemi a vytváří zneklidňující, ale fascinující obraz kolektivu. Nejmagičtější okamžik přichází ve chvíli, kdy na scéně zůstává samotný Pampúšik v podání talentované Dóry Szepsi, jejíž pohybová interpretace dává postavě křehkost, melancholii i hravost. Pohyb loutky je dán vlastním kostýmem, kdy je horní část těla včetně hlavy tanečnice zakryta černým sakem a v zadní části kostýmu je pevná tyč, na které je nasazena bílá hlava. Proporčně neodpovídá člověku. Její trup zůstává pevný, nohy se zkrátí a nejvýraznější částí se stávají výmluvné paže. Už samotná její přítomnost na jevišti otevírá prostor pro tiché zastavení a návrat k tomu, co jsme kdysi považovali za samozřejmé.
Závěrem lze říci, že Program 7 juniorské skupiny Balet NdB2 působí jako dramaturgický kompromis, který sice může vyvolávat otázky směřování souboru, ale zároveň potvrzuje jeho interpretační kvality. Návrat k osvědčeným choreografiím minulosti může působit jako „z nouze ctnost“, zvlášť v kontextu posunuté premiéry, nicméně výsledný tvar večera nabízí divákům pestrou a atraktivní podívanou. Dramaturgie citlivě balancuje mezi dramatickou hloubkou, lehkostí tanečního projevu i poetickou originalitou, a dává tak prostor různým polohám současného tanečního divadla. Výrazným pozitivem večera je bezesporu energie a nasazení mladých tanečníků, kteří se s náročným repertoárem vyrovnávají s technickou jistotou, zaujetím a přirozeností mládí. Právě oni jsou důkazem, že i „recyklovaný“ program může působit živě, svěže a smysluplně, pokud je naplněn talentem a opravdovým tanečním elánem.
Psáno z premiéry 29. ledna 2026, divadlo Reduta, Brno.
Program 7 – Tma / Na krásném modrém / Pampúšik
Tma
Choreografie: Markéta Pimek Habalová
Hudba: Fryderyk Chopin, Johann Paul von Westhoff
Na krásném modrém
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Johann Strauss mladší
Pampúšik
Choreografie: Margaréta Štofčíková
Hudba: Kishi Bashi, The Haxan Cloak
