Cena Jarmily Jeřábkové a Festival Nové Evropy 2010

Již tradičně se na sklonku podzimu odehrál na půdě Konzervatoře Duncan Centre Festival Nové Evropy, v jehož rámci vždy probíhá choreografická soutěž pro mladé tvůrce Cena Jarmily Jeřábkové. Letos bylo do finále vybráno šest kandidátů z České republiky, Slovenska, Polska a Řecka. Předtím, než mohli v divadle Duncan Centre představit své povinné a volné choreografie, vystoupili v úvodním večeru loňští laureáti soutěže.


Večer laureátů

Kdo soutěž pravidelně sleduje, jistě si pamatoval loňskou převahu maďarských účastníků, kteří obsadili první a druhé místo (třetí zůstalo neuděleno). V rámci večera laureátů tedy nejdříve vystoupila choreografka a tanečnice Ágnes Fülöp, následovaná loňským vítězem Zoltánem Grecsó.

Agnés Fülöp přivezla do Prahy své sólo Já a já a ti druzí. Už v průběhu jeho sledování se začala nabízet otázka, zda toto opravdu je umělkyně, která byla minulý rok oceněna jako choreografický (i interpretační) talent. Fülöp si na scénu přinesla hromadu nejrůznějších svršků, porůznu je rozházela a začala tančit krátké sekvence, jejichž charakter se měnil podle toho, jaké oblečení si na sebe zrovna natáhla. Takovouto triviálnost by snad ani nebylo možné čekat od školní práce; zde navíc pohyb postrádal jakoukoli originalitu, naopak místy zaváněl hloupostí, laciností až obscénností (to když si tanečnice navlékla „sexy“ obleček). Jistě, že se Ágnes Fülöp umí hýbat, ale kam se poděla jakákoli choreografická invence? A vědomí toho, že toto byl večer laureátů, kde se očekává potvrzení kvality a ne pouze jakási hříčka působící narychlo spíchnutým dojmem? Porota Ceny Jarmily Jeřábkové se během sledování tohoto díla opravdu musela ptát sama sebe, komu že to udělila 2. místo. Kladně lze hodnotit pouze vystoupení živého hudebníka na scéně, který celý tento počin doprovázel.

Je zajímavé ohlédnout se za recenzí Tanečních aktualit z loňského roku, ve které jsme s verdiktem poroty ohledně Ágnes Fülöp dosti polemizovali. Jak vidno, někdy je možná lepší cenu neudělit nikomu, pokud se nejedná o opravdu originálního tvůrce a jasný talent.

O to více poté vynikla práce vítěze minulého ročníku Zoltána Grecsó. Jeho Touha žít na malé ploše přinesla zážitek. Grecsó vytvořil trio, znázorňující klasický milostný trojúhelník muž-manželka-milenka. Ve zkratce vyjádřil vášeň, smutek, trpkost i odevzdání. Zároveň choreografii akcentoval vtipem, přesnými kostýmy charakterizujícími jednotlivé postavy a světelným designem, který přispíval k celkovému vyznění. Samotnému autorovi zdatně sekundovaly Timea Maday a Katalin Lengyel. Dlouhá a velmi pomalá chůze manželky, nesoucí manželovi oběd do práce, plně charakterizovala úděl podváděné ženy, to vše za použití minimálních prostředků, avšak o to více naléhavě. Zoltán Grecsó potvrdil své kvality a tím zachránil celý večer.

                                                                                         Kristina Durczaková

 

 

Večer choreografií na hudbu Jiřího Temla

Hudebním skladatelem, na jehož hudbu museli soutěžící povinně vytvořit jednu choreografii, se letos stal Jiří Teml, který byl taktéž večeru osobně přítomen. Soutěžících nakonec vystoupilo pouze pět, jelikož šestá choreografka musela ze zdravotních důvodů odstoupit.

Jako první se představil Slava Gepner (Polsko) s choreografií Verify. Čtveřice individuí, oblečených do svršků kancelářského charakteru, měla na jevišti k dispozici pouze tři židle. Choreografie byla poměrně hodně rozpohybována, patrná byla snaha o znázornění soužití a konfliktů mezi lidmi, to vše ovšem za nepříliš objevného pohybového slovníku. Tento kus byl nejdelším ze všech povinných děl, což mu taktéž nepřidalo. Výkony a nasazení účinkujících ale je třeba ocenit.

Další soutěžící byla Řekyně Iris Karayan. Ta vytvořila krátké sólo Leg acy pro tanečnici Charu Kotsali. Vybrala si nesmírně obtížnou hudbu – Concerto per clavicembalo ed orchestra da camera – Drammatico. Charakter této skladby byl tak „drammatico“, že by člověk nevěřil, že je možné se v jejím rámci vyjádřit tanečně, aniž by hudba totálně „nepřeválcovala“ tanec. Avšak Iris Karayan se to podařilo – po celých (s ohledem na náročnost hudby velmi dlouhých) 8 minut tanečnice udržela divákovo napětí a její pohybové vyjádření souznělo s hudbou v dramatické symbióze. Velkou zásluhu na tom měla samozřejmě samotná tanečnice, jejíž umělecký výkon by se mohl hodnotit i jako atletický – tak náročný na výdej energie, akcentaci a ostrost pohybu byl. Ač se jednalo o strukturovaně improvizované sólo, po celou dobu Chara Kotsali neztratila kontakt s hudbou – byla zde jasně patrná snaha o znázornění vztahu hudby a tance. Kostým odhalující holé nohy a neustále lehce pootevřená ústa tanečnice dodaly jejímu výkonu specifický charakter.

Atmosféru hudby dobře vystihla i další soutěžící Anežka Stráníková (ČR), studentka Duncan Centra. Její sólo Setkání s Michelangelem přineslo naopak klid, důstojnost a čisté linie těla, odkazující na sochy Michelangela, stejně jako vhodně zvolený kostým a la tunika. Při své mladosti a pochopitelné nezralosti prokázala Anežka Stráníková jistou dávku tzv. stage presence, protože svým bytím na scéně dokázala opravdu zaujmout.

Choreografie další studentky Duncan Centra Moniky Částkové Tanpěj si pohrála se skladbou Divertimento Rustico – Tance a popěvky. Pracovalo se zde s notoricky známou melodií lidové písně. Dílko bylo odlehčené a úsměvné, ale nepřesáhlo úroveň školní práce.

Celý večer uzavřel slovenský zástupce Martin Ďurov se svým sólem Why me. Mladý soutěžící jistě má interpretační kvality, ale ty choreografické se v povinné choreografii příliš neprokázaly; dílo taktéž trpělo až přílišnou délkou a absencí konkrétnějšího choreografického záměru.

Choreografie na povinnou hudbu představily jednotlivé soutěžící, kterým zbývalo, aby se projevili ve svých volných choreografiích následujícího večera.

                                                                                      Kristina Durczaková

 

Volná tvorba soutěžících

Večer volné tvorby dovolil všem soutěžícím osobitěji prokázat své kvality a přesvědčit porotu o svém talentu. Ta spolu s diváky poprvé naživo spatřila díla, na základě jejichž videozáznamů byli finalisté v prvním kole vybráni.

Večer zahájila Monika Částková s choreografií Arvore. Postava polonahé dívky se tyčila z obrovské plochy látky pokrývající celé jeviště jako bohyně vyrůstající z pustiny, jako kráter v měsíční krajině. Její nekonečná sukně působila, jako kdyby celé jeviště bylo součástí jednoho těla, jedné tajemné síly. Nad výtvarným efektem se tajil dech. Pomalé pohyby tanečnice jemně vdechovaly život záhybům látky, někdy se plátno pohnulo také samo od sebe jako živé, poháněno neznámou silou. Postupně se tempo ale zvyšovalo a to, co zprvu připomínalo téměř televizní triky, bylo prozrazeno jako postavy skrývající se pod plachtou. Pohyby ztratily svou grácii a ani závěrečné „spolknutí“ látkou již nedosáhlo prvotní kvality. Celkově výtvarně velmi vydařená koncepce by jistě působila rozruch na umělecké výstavě, tanečně však mnoho nového nenabídla.

Evoluce Anežky Stráníkové naproti tomu kladla důraz na tělo, jeho tvar a pohyb, čisté linie a ostré pohyby však nenesly žádný hlubší význam. Choreografie působila jako cvičební etuda bez vášně, interpretace vyzněla chladně a nepřítomně. Koncepci by prospělo více práce se scénou i světly.

Řekyně Iris Karayan se vydala do hloubi lidského prožitku zármutku. Její práce Čas truchlit odrážela pohnutky lidské duše v největší bolesti. Dvě tanečnice začaly v kleku na čtyřech naproti sobě pomalu, jako ve snu pohybovat hlavou, hrudí, boky, stranou, nahoru a dolů, vpřed a vzad. Jejich jednotvárné až halucinogenní pohyby se postupně zrychlovaly, jakoby v sexuálních orgiích, až strhly i celé hlediště, které sledovalo jejich animální tanec jako v tranzu. Náhle jsme se všichni octli ve zpomaleném filmu. Energické pohyby neztratily nic ze své intenzity, přestože prováděny v polovičním tempu. Až se tajil dech, jak byl tento efekt přesvědčivý. Vyvrcholení zvířecích pudů bylo ztvárněno excelentně. Teprve poté se obě postavy přiblížily k sobě a vyjádřily svůj blízký a něžný vztah. Ten však netrval dlouho, smrt si našla svou oběť a opuštěné partnerce nezbylo než truchlit. Minimalistická dramaturgie byla založena na skvěle zvládnutých detailech pohybů. Jediné, co rušilo pozornost diváků, byla částečná nahota jedné z tanečnic, která nebyla ničím opodstatněná, a přesto ji nebylo možné ignorovat. Dílo by působilo čistěji v lépe promyšlených kostýmech.

Po přestávce přišel na řadu Martin Ďurov, který se pokusil vyjádřit Zvuk duše. Narativní příběh o změně stavů člověka během života byl scénograficky čistě naznačen, když se tanečník po přečtení různých dopisů vždy odebral do jiného světelného čtverce zatančit zvuk své duše. Odstíny nálad ale nebyly dostatečně odlišeny ani hudbou, ani taneční kreací. Kvalitnímu interpretovi chybí choreografické zkušenosti, k rozvíjení vlastního potenciálu scházelo kritické oko zvenčí.

Slava Gepner měl trochu smůlu, že se dostal na jeviště až jako poslední, před značně unavené diváky. Jeho choreografie Noční modlitby měla naznačovat osamělost lidí v nočních hodinách, ale svou rozvláčností spíše uspávala. Mnoho času zabraly také zakomponované přestavby kulis, které naznačovaly zdi pokojů či bytů a jejich přeskupování různé situace. Dramatické zápletky nebyly dostatečně dramatické, pointa nepřesvědčivá. Zaujaly však výkony interpretů, kvalita především mužských tanečníků bohužel přesahovala talent autora.

                                                                                            Lucie Burešová

 

Vyhlášení

Ještě ten samý večer se porota sešla k vyhlášení závěrečného verdiktu. A shodla se téměř jednohlasně na vítězi. Ale dovolte mi nejdříve představit zmíněnou porotu: zakladatelka soutěže, paní Eva Blažíčková, taneční publicistka Nina Vangeli, John Ashford z Velké Británie, spojený s činností londýnského tanečního divadla The Place a soutěže Aerowaves, Jan Minařík, bývalý přední člen Tanztheater Wuppertal Piny Bausch, a Michel Vincenot, ředitel Scène conventionnée Dance, Pau, Francie.

Naprostou vítězkou celé soutěže se stala Řekyně Iris Karayan. Porota chtěla její talent a zkušenosti vyzdvihnout natolik, že se rozhodla další ceny neudělit. Vedle obou choreografií této soutěžící bylo na slavnostním večeru také uvedeno také dílo Anežky Stráníkové nazvané Setkání s Michelangelem.

Na tiskové konferenci vítězka mluvila o své choreografické práci jako „hledání podoby tanečního jazyka“ a jeho moci vyjádřit lidské pocity lépe než slova. Dílo Čas truchlit je krátkou verzí 40minutové choreografie, která měla premiéru v minulém roce. V ní se odráží autorčin dialog mezi lidskými instinkty a představou civilizovaného člověka, který své pudy potlačuje. Vlastní příslušnost k západnímu světu se v její osobě mísí s arménskou krví předků, která je „syrová a drsná, v rozporu se západní civilizací“.

                                                                                            Lucie Burešová

 

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: