Jako krev omývající stěny tepen a vytrvale pulzující ve spáncích se kolem sebe oscilující těla chvílemi přelévala jedno přes druhé. Divoce vlající rozpuštěné vlasy v závěru představení pak připomínaly brvy vlnící se pod mikroskopem. Frenetické záškuby svalů, v nekonečných spirálách uvězněné klouby a kosti jako by zevnitř expandující do prostoru navozovaly pocit neustále proměnlivé syrovosti. Zdánlivě náhodné konstelace při práci s prostorem a předávání pohybů z jednoho tanečníka na druhého podpořily dojem synchronizovaného tělesa, jehož části mezi sebou komunikují na základě chemických reakcí. Pozoruhodný efekt úmyslného skrývání obličejů tanečníků v průběhu takřka celého večera navíc otevřel otázku, nakolik je pro nás tvář měřítkem lidskosti. A ukázalo se, že každé lidské tělo je nevyhnutelně součástí většího, humánního celku.
Člověk = přírodní úkaz?
Za inspirací do mimolidské říše fauny a flory se pak vydala představení hned dvě: souborový multižánrový kus s názvem O choreografky Sonji Pregrad a work-in-progress Seanaut z podmořského prostředí od Caroliny Arandii v podání Sabiny Bočkové. Hodinovou meditaci nad tajuplným půvabem přírody zasvětila Pregrad spolu s šesticí spolutvůrců a performerů v jedné osobě evoluci lidstva od samého prvopočátku. Na něm ovšem podle nich nebylo slovo. Od naprostého ticha přes takřka neslyšitelné hlesy, napodobené zvuky stromů či ptačí trylky, a až teprve pak ke slovům, celistvým větám, i obsesivním pseudo-operním áriím. Ano, i tak vypadaly vývojové formy podivuhodných bytostí, které se z pestrobarevného podhoubí těl v samém středu diváků postupně vyklubávaly.
S jejich hlasovým repertoárem rostl i rozsah pohybů jejich těl, každému z nich jako by postupně narůstala imaginární křídla, tykadla či listy. Trochu nešťastné se ukázalo umístění představení do prostoru s elevací, v němž se mnoho detailů paralelně se vyvíjejících choreografií bohužel poztrácelo. Naopak strategicky dobře zvolený sál Studia Hrdinů využilo sólo Seanaut. Něžné baladě o moci vody, nezastavitelných vlnách, mořské hladině, vodních živočiších i přidružených lidských komunitách strohost a intimní osvětlení prospěly. Daly vyniknout jemné fluktuaci mezi proudícími energiemi, které se s nenásilnou plynulostí zmocňovaly těla tanečnice za tlumených zvuků moře… Velmi vítané zpomalení s příslibem kvalitního budoucího vývoje.
Potemnělé svícení v kombinaci s okleštěnou scénou a neidentifikovatelnými shluky výkřiků a zvuků dunících v pozadí vzbuzovalo v performanci Monument of Trust: The Arena dojem číhající hrozby. I tvar samotné arény – uzavřená elipsa připomínající svou výškou i provedením arény nechvalně proslulých římských zápasů – podvědomě znásoboval pocit nebezpečí.
Otázkami člověka coby součásti přírody – a současně jejího úhlavního nepřítele – se zabývalo představení BLOT — Body Line of Thought rumunsko-kanadské dvojice choreografek Simony Deaconescu a Vanessy Goodman. Na vyprázdněné bělostné ploše dvojice tanečnic představuje lidské tělo tak, jak jej většina z nás dosud nezná: jako továrnu na chemické reakce, matematické vzorce, logické vývody a z nich plynoucí myšlenkové pochody. Jen v rouše Venušině performerky rozviřují hurikán informací nejen o lidském těle, ale o lidstvu obecně: tání ledovců, zvyšování hladiny oceánů, narovnávání řek, kácení stromů či globální oteplování jsou jen kapkou v moři důsledků (ne)lidského jednání.
Z pohledu vědy všechna lidská těla fungují na stejných principech. Lidství ale nutně neznamená lidskost. Podobně jako u Hamletovy „doby vymknuté z kloubů“ i zde by mohla být řeč o vykloubených ideálech lidstva – ztělesněných izolacemi hlavy, trupu, končetin i prstů na noze. V tělech tanečnic se obdivuhodně snoubí mechanický, až robotický aspekt přirozeného lidského pohybu s pěstěnou elegancí, který k jeho koordinování neodmyslitelně patří. Každá z částí těl víc a víc se potících performerek jako by se pohybovala v jiné časové rovině. Vlivem tohoto nečekaného zcizovacího efektu dokonalosti působí jejich samotná přítomnost místy až nelidsky. Takové obrácené tísnivé údolí (jev, kdy robot, android nebo animovaná postava podobající se člověku vyvolává u lidí pocity zneklidnění, odporu či strachu, angl. „uncanny valley“). Napadá mě, co vlastně činí lidský pohyb a lidské tělo lidským. A zda to není právě zadrhnutí v jinak mechanicky přesné předvídatelnosti.
Tváří v tvář (ne)lidskosti
Programově trochu zvláštním úkazem bylo představení The Manual z pera dua maďarských performerek Lucy Kovács a Maji Juhász. Spolu-řidičky naprosto nevyzpytatelné jízdy za sebepoznáním na pomezí feministické performance, stand-upu a devadesátkové firemní prezentace se rozhodně neštítily trapáren. A bylo jim to ke cti. Představily pobaveným divákům svůj výzkum na téma „Jak být tím, kým chci být, i když nevím, co by to mělo být“. Základní premisa by se bývala poměrně rychle vyčerpala, nebýt charismatu a nonšalance ústředních protagonistek, náležících ke generaci Z. Jejich roční, humorně strastiplná cesta vedla přes maďarské venkovské benzínky, (skoro)účast na věhlasném hudebním festivalu či macho workshop o získání přízně žen až po samotnou účast na Bazaar Festivalu. Protkaná více či méně souvislými anekdotami, roztomilá two woman show spojila efekt úmyslné trapnosti, nefiltrovanou sebeironii a vypointovaný womansplaining (nevyžádaná rada či přehnaně zjednodušené vysvětlení přicházející od ženy) do formy, která vypovídá nejen o nich dvou, ale do určité míry i o nastupující generaci, která vnímá již zmíněnou nedokonalost, chyby, přešlapy i trapnost ve společnosti jako bytostně lidské.
Humor je ale jen jedním z prostředků, jak se lidské komunity vypořádávají s nepřízní osudu či nespravedlnostmi. Naprosto odlišný přístup zvolila pro svou dlouhotrvající performanci Monument of Trust: The Arena v Bělehradě tvořící Ivana Ivković. Bez nadsázky monumentální, zcela nonverbální setkání bezmála třicítky performerů a příchozích diváků se odehrálo v průběhu několika hodin – ve dvoupatrové aréně z lešení. V imerzivně pojaté smyčce kolem dokola naboso postávající muži s odhalenými hrudníky nejprve jen z výšky shlížejí, poté scházejí dolů mezi příchozí a pohybují se mezi nimi jako součást davu, než se opět vrátí na své pozorovatelny.
Potemnělé svícení v kombinaci s okleštěnou scénou a neidentifikovatelnými shluky výkřiků a zvuků dunících v pozadí vzbuzovalo dojem číhající hrozby. I tvar samotné arény – uzavřená elipsa připomínající svou výškou i provedením arény nechvalně proslulých římských zápasů – podvědomě znásoboval pocit nebezpečí. A to bez přítomnosti jakéhokoli objektivního důvodu k panice, v samotném chování performerů totiž násilí nenaznačovalo nic. Jeho potenciál si ovšem nejeden lidský mozek dosadil do rovnice sám. I když jde jen o postávání, pozorování, neutrální výrazy a pomalou chůzi s náhodnými zastaveními, už samotná přítomnost těl mužných a genderově mužských vyvolala ve vytvořeném prostředí reakce, na které jsme „tam venku“ často zvyklí reagovat negativně. Proč tomu tak je, zůstává skryto pod maskou lidskosti – člověk člověku vlkem. Širší komentář o hierarchických strukturách a chapadlech korupce napříč lidskou společností tak současně odráží i kritiku lidské komunity jako místa bytostně prostoupeného strachem ze všeho cizího, neznámého, odlišného. A je připomínkou toho, že chování veskrze lidské může být současně morálně nelidské…
Společnost versus společenství
Dalším bolestně aktuálním oživlým přízrakem časů minulých i přítomných bylo představení Príbeh slovenského choreografa Juraje Korce. Performance volně navazující na happening před slovenským ministerstvem kultury přitom dle slov autora nevznikla nutně jako politicky angažované dílo. Nevnímat jej jako konceptuální alegorii současného stavu kultury (nejen) na Slovensku je ovšem těžké. Anti-utopická metafora se tu přímo nabízí. Na pozadí abstraktní, až měsíční krajiny stříbřitých suken se pětice performerů propadá do metaforické deprese. Zády k divákům postavy bez tváře vlivem gravitace couvají a padají v roztodivných pózách a konstelacích na zem, znovu se zvedají a znovu padají v nekonečném proudu vteřin před katastrofou. Zakrývají si obličej, chrání své tělo před neviditelnými, byť o nic méně přítomnými troskami, které se na ně z opaleskující nicoty nevyhnutelně řítí. Doslova a do písmene pád(y) kultury.
V živém hudebním doprovodu syntetických, rozklížených tónů ve smyčce zmutovaných popěvků, které se v průběhu necelé hodiny násobí v tempu i hlasitosti, bylo cosi obludného. Střídání až dokumentárně věrných, místy krkolomných pádů v reálném čase s technikou slow motion vytvořilo v choreografii izolované časové bubliny okolo každého z tanečníků, jako by každý z nich existoval ve vlastní paralelní realitě. Ironické je, že manipulace s časovým a tělesným zkreslením je přesně to, co odedávna spojovalo umělce a politiky. Zásadní rozdíl je ovšem v tom, za jakým účelem se tak děje. A komu to prospívá.
Sledovat meziroční vývoj festivalu živých umění s evropskými ambicemi může vyvolávat radost i zmar. V případě letošního Bazaaru se ve mně oba pocity mísí v paradoxní, byť ne zcela nečekané kombinaci obojího. Na jedné straně radost z očekávání, co za nadějné, neokoukané, odvážné praxe se pořadatelům podaří s diváky sdílet příště. Na straně druhé absolutní zmar ze skutečnosti, že žádné „příště“ také nemusí vůbec nastat vzhledem k současnému celospolečenskému klimatu u nás i ve světě. Je příznačné (a tak trochu ironií osudu), že organizace letošního ročníku padla na týž měsíc, kdy drakonické vládní škrty zamávaly kulturním sektorem jak střelhbitě, tak z dlouhodobého hlediska. Koneckonců i samotný závěr festivalu utrpěl razantností úspor ztrátu, i když ne likvidační. Pokud ovšem lze předvídat z událostí posledních týdnů (a křišťálovou kouli k tomu potřeba není), bude do budoucna narušení chodu nezávislých kulturních institucí – oproti jejich likvidaci – spíš výjimkou. V pomalém rozkladu kultury, kterého jsme u nás svědky již mnoho let, se bezpochyby skrývá zlo neméně nebezpečné, ale stále zvratitelné. Je ovšem jen otázkou času, kdy se ona pomyslná díra v poničeném „kulturním plotě“ zvětší natolik, že se už nebude o co opřít a nezbude než jej nechat definitivně padnout k zemi. A kdo někdy zkoušel opravit jednou povalený plot, ví, jaká je to sisyfovská dřina.
Psáno z Bazaar Festivalu, 12.–21. března 2026, Praha.
Pieces and Elements
Koncept a choreografie: Isabelle Schad
Ko-choreografie a performance: Jozefien Beckers, Frederike Doffin, Johanna Ackva, Yen Lee, Manuel Lindner, Jan Lorys, Claudia Tomasi, Aya Toraiwa
Zvuk: Damir Simunovic
Světelný design a technické vedení: Bruno Pocheron
Produkční management: Heiko Schramm
Produkce: Isabelle Schad
Koprodukce: HAU Hebbel Am Ufer
Príbeh
Koncept a choreografie: Juraj Korec
Choreografie a performance: Alexandra Mireková, Eli Hooker / Jakob Jautz, Lukáš Bobalik, Eva Priečková, Silvia Sviteková
Dramaturgie: Maja Hriešik
Scénografie: Jakub Kopec
Světelný design: Katarína Ďuricová
Zvukový design: Matúš Bolka
The Manual w/ Luca & Maja
Koncept a performance: Maja Juhász, Luca Kovács
Dramaturgie: Petra Al-Farman, Blanka Szekeres
Monument of Trust: The Arena
Autorka: Ivana Ivković
Kurátoři: Anna Chrtková & Petr Dlouhý
Kontext: Ivana Jecmenica
Produkce: Lev Zlokazov
Světelný design: Félix Noslier
BLOT — Body Line of Thought
Koncept a choreografie: Simona Deaconescu, Vanessa Goodman
Vystupující: Simona Dabija, Maria Luiza Dimulescu
Umělecké konzultace: Olivia Nițiș, Marta De Menezes
Hudba: Monocube
Objektový design: Ciprian Ciuclea
Technická ředitelka: Hermina Stanciulescu
O
Nápad a choreografie: Sonja Pregrad
Ve spolupráci s: Ivana Bojanić, Viktoria Bubalo, Lana Hosni, Anna Javoran, Nika Pećarina, Eva Priečková
Vystupující: Ivana Bojanić, Viktoria Bubalo, Lana Hosni, Anna Javoran, Nika Pećarina, Eva Priečková
Hudba a koncept prostoru: Nika Pećarina
Kostýmy: Bruna Jakupović
Světelný design: Ema Kani
Seanaut (work in progress)
Koncept, choreografie a vedení: Carolina Arandia
Sound design: Valtteri Alanen
Účinkuje: Sabina Bočková
Umělecký výzkum: Carolina Arandia, Valtteri Alanen
Světelný design: Miriam Čandíková
Scéna, kostým, grafický design: Karolína Jansová
