Klouzali se po podlaze, pouštěli se do akrobatických a partnerských prvků, vytvářeli skupiny i dvojice, běhali a lehali si na zem. Občas se zastavili jen centimetr od lidí vyhlížejících odjezd svého vlaku nebo pospíchajících k nástupištím. Nakonec více pozornosti než samotná choreografie přitáhly reakce těch, kteří s tancem na nádraží opravdu nepočítali a situaci se snažili vyřešit po svém. Někteří se pustili do interakce, jiní tanečníky obešli obloukem nebo se jejich existenci rozhodli nevnímat. Proměna atmosféry v jinak poměrně neosobním vestibulu však byla znatelná a chvílemi přestávalo být jasné, kdo je divák a kdo performer. Když choreografie vygradovala společným tancem a objetím, hranice mezi oběma skupinami se nadobro smazala.
Bílá jako barva radostného očekávání i ztráty
O okamžitý placebo efekt se postaralo zahajovací představení festivalu s názvem Veľký nádych. Vzešlo z projektu, za nímž stojí choreografka Stanislava Vlčeková a režisér Jozef Vlk ze slovenské Debris Company. Počin inspirovaný poezií Ivana Štrpky a sbírkou Veľký dych: Psychopolis, tenký ľad balancuje na pomezí pohybového umění, hudby a výtvarna a propojuje současný tanec s komunitní tvorbou. V Ostravě se do něj prostřednictvím open callu přihlásilo sedmnáct žen – byly mezi nimi profesionální performerky, herečky, amatérské tanečnice i dámy tancem zcela nepolíbené. Po několika dnech intenzivního zkoušení se všechny oblékly do bílých svatebních šatů a po historickém dvojitém schodišti společně sestoupily do atria bývalého ostravského módního domu Ostravica. Některé se po pár krocích zastavily, jiné uléhaly na zem. Do zdánlivého klidu se postupně začaly vkrádat drobné pohybové impulzy – zachvění těla, proměny výrazu tváře nebo rytmus dechu.
Právě dech fungoval jako červená nit vinoucí se celým představením. Dovolil ženám se sjednotit a z jemných náznaků mohl postupně vyrůst velkorysejší pohyb, který rozvířil široké sukně svatebních šatů i zadržovanou energii prostoru. Najednou nebylo potřeba nic vysvětlovat. Sedmnáct odlišných osobností dýchalo stejně, ať už se na jevišti odehrávaly drobné osobní etudy, nebo se celá skupina hýbala v synchronu a vytvářela symetrické obrazce. Pohyb a fokus musely performerky zaměřit do všech stran, neboť diváci stáli okolo celého atria a na balkoně nad ním tanec živě doprovázely dvě hudebnice. Těsná blízkost publika ale nepůsobila nijak rušivě. Ve velké většině se jednalo o přátele, partnery nebo rodiny vystupujících, kteří je přišli podpořit, i když je možná viděli v úplně jiné roli, než na jakou jsou u nich zvyklí.
Najednou nebylo potřeba nic vysvětlovat. Sedmnáct odlišných osobností dýchalo stejně, ať už se na jevišti odehrávaly drobné osobní etudy, nebo se celá skupina hýbala v synchronu a vytvářela symetrické obrazce.
Druhý den patřil tématu o něco vážnějšímu. Performance Marie Solei Järvet a Juuliuse Vaiksoo vznikla v roce 2025 v Tallinu jako první část taneční série iniciované estonským choreografem Teetem Kaskem pro Niguliste Museum. Inspirací se stal slavný středověký obraz Tanec smrti (Danse Macabre) z dílny lübeckého mistra Bernta Notkeho, nejznámější estonské umělecké dílo svého druhu. V Ostravě se performance přesunula do evangelického Kristova kostela. Monumentální, ale zároveň strohý prostor působil zcela jinak než předchozí festivalová místa.
Už při příchodu byla v chrámu cítit zvláštní nálada – napjatá, ale zároveň komorní a útulná. Jako bychom z venkovního deště a zimy vstoupili do jakési bubliny, která je mimo veškeré rozmary okolního světa. Dojem ještě umocňovaly náhodně rozvěšené nebo položené kusy bílé látky, závoje či oblečení. Dvojice tanečníků, také celá v bílém, doprovázená jediným hudebníkem na bicí, procházela prostorem kostela a postupně objevovala vlastní tělo i tělo toho druhého, v organickém i striktně vedeném pohybu. Aktéři se hledali, přibližovali a zase oddalovali, chodili v kruhu a procházeli mezi kostelními lavicemi a sloupy. Nakonec vystoupili i na vyvýšený kůr, ze kterého se v některých okamžicích odvážně nakláněli dolů.
Když jeden padal, druhý ho podpíral. Byli tu pro sebe, i když mezi nimi zrovna vznikla vzdálenost. Možná pátrali po někom, kdo už tu dávno není. Postupně se obraceli také k divákům, kteří mohli volně procházet prostorem a hledat nové úhly pohledu. Každý tak měl nakonec trochu jiný zážitek podle toho, kde zrovna stál a na co se rozhodl zaměřit. Vznikaly něžné interakce, ale i momenty dlouhého ticha, například když se Järvet a Vaiksoo k sobě pomalu blížili s nataženýma rukama, jako by toužili po spasení, ale nakonec je obrátili k nejblíže stojícímu člověku.
Inscenace mohla být vnímána jako alegorie smrti, která ale nemusí znamenat definitivní konec, možná jen jinou, neznámou cestu. Zároveň byla v určitém slova smyslu „nuceným“ zastavením, vytržením z běžné reality. Neviditelným lanem, které nás stáhlo k přítomnému okamžiku a přinutilo se aspoň krátce zamyslet nad fundamentálními věcmi, jako je lidská smrtelnost a pomíjivost všeho. Tanečníci neoslňovali složitostí pohybu, ale jeho intenzitou a soustředěností. Dvě těla, která něco skutečně prožívala, dokázala být placebem pro všechny zúčastněné.
Vysoko nad zemí, ale hlavně bezpečně
Pro uvedení svého site-specific projektu Komín v rámci MOVE Festu si Eliška Brtnická vybrala zrekonstruovaný industriální areál Nová Osmička ve Frýdku-Místku, který se v posledních několika měsících stal jedním z kulturních a společenských hotspotů města. Stejně jako na jiných místech, kde Komín probíhal, i ve Frýdku-Místku chtěla Brtnická upozornit na historii a ojedinělý charakter vybrané stavby a divákům naservírovat nejen vizuální podívanou, ale i porci faktických informací.
Když tři akrobatky vystoupaly na komín do výšky skoro čtyřiceti metrů, diváci je sledovali z lehátek pod ním. Někteří se strachem v očích, většina však s údivem a zvědavostí. Zatímco performerky slaňovaly, procházely se po oblých zdech, odrážely se, stály si na ramenou a utvářely ze svých těl různé působivé obrazce, divákům zněl do sluchátek příběh staré tovární haly a jejích proměn. Nedalo se přitom nevzpomenout na scénu z Postřižin, s tím rozdílem, že tady naštěstí nemusel nikdo nikoho zachraňovat. Přihlížející ale museli vystoupit z komfortní zóny a pozvednout hlavu i zrak k místům, která nemají ve zvyku pozorovat. A možná i tady zafungovalo placebo – i s nohama pevně na zemi mohl mít člověk pocit, že se pohybuje mezi nebem a zemí.
Do výčtu site-specific performancí na festivalu určitě můžeme zařadit i vystoupení švédsko-francouzského souboru React Public Performances, který vzal účastníky na interaktivní pohybovou procházku po areálu Černé louky v centru Ostravy. Keep It Safe si pohrávalo s pravidly veřejného prostoru, skupinovou dynamikou i lidskou tendencí následovat autority. Zkoumalo, jak se lidé rozhodují podle instrukcí autorit, jak pracují s důvěrou a zda může existovat něco jako organizovaný chaos. I když byla procházka určená zejména rodinám s dětmi, dětí nakonec mnoho nedorazilo. Zato dospělí účastníci se na chvíli zbavili svých běžných rolí, nechali se dobrovolně překvapovat i vést, a vrátili se zpátky do dětství, například ke skákání přes švihadlo nebo improvizovanému baseballu.
Tanečníci neoslňovali složitostí pohybu, ale jeho intenzitou a soustředěností. Dvě těla, která něco skutečně prožívala, dokázala vytvořit toto placebo pro všechny zúčastněné.
Placebo jako osobní mechanismus
Víkendový program měl jednoho společného jmenovatele – Michala Heribana. V sobotu se po boku Paulíny Šmatlákové objevil na jevišti Janáčkovy konzervatoře v Ostravě v nedávno premiérované inscenaci Jany Burkiewiczové Směj se, pořád se směj!. V neděli pak festival nabídl hned dvě reprízy jeho sóla Ja som placebo, za které získal prestižní slovenskou cenu DOSKY. Obě inscenace se do určité míry dotkly vlivu vnějšího tlaku na naše chování a rozhodování, míry naší svobodné vůle i placeb, která si vytváříme sami a která na nás vytváří okolní svět.
Směj se, pořád se směj! začalo jako recept na pravé a nefalšované slovenské halušky, s postupem času se ale ukázalo, že jde spíš o návod na život. Zdali ten správný a pravý, to je otázka. Ve světly vymezeném kruhu se Šmatláková a Heriban mistrně pohybovali na hraně ironie a vážnosti a dotkli se přitom témat, která možná až příliš často přehlížíme. Jak si uvařit život tak, aby se nám z něj neobrátil žaludek naruby? Jak najít hranici mezi tím, co po sobě vyžadujeme my sami a co vyžaduje okolí?
Do svého kruhu postupně vtahovali i diváky – hledali reakci, smích, odpovědi. Například když se Paulína Šmatláková chtěla dočkat odpovědi, jestli je krásná a v jaké póze je nejkrásnější. V Janáčkově sále na konzervatoři je ale vzdálenost mezi hledištěm a jevištěm větší než v komorních prostorách, kde měla inscenace svou premiéru, a tak k interakci nedošlo tak spontánně a přirozeně, jako kdyby diváci seděli od interpretů půl metru. I tak se jim podařilo prolomit počáteční ticho, a k tomu stihli ukázat svoje skryté (a trochu nečekané) talenty.
Sólo Ja som placebo se opíralo především o Heribanův osobitý pohybový slovník. I když byl na jevišti divadla Studio G sám, jeho tělo jsme mohli vidět hned třikrát – to skutečné fyzické, jeho odraz v zrcadle a do třetice tělo tančící na obrazovce. Na začátku se všechna tři těla pohybovala v synchronu, mechanicky až odměřeně, jako by fungovala podle předem nastaveného systému. Jedno gesto se opakovalo, aby na něj mohlo navázat další v přesně odměřeném rytmu. Vytržení z až hypnotického úvodu přišlo ve chvíli, kdy se synchron porušil a fyzické tělo se začalo hýbat podle vlastních pravidel. Dynamicky, nekontrolovatelně, na hraně vyčerpání. Postupně porušilo všechny hranice, zbořilo neviditelnou čtvrtou stěnu, chtělo se dostat oknem ven z jasně ohraničeného blackboxu. Houpalo se na kovové konstrukci a čekalo… Hledání vlastní identity se tak stalo fyzickým zápasem s mechanismem, který člověka svazuje.
Festival nekončil v hledišti
I letos se paralelně s hlavním programem odehrála řada doprovodných akcí. Už dva dny před začátkem festivalu se konaly workshopy současného tance a partneringu pod vedením Jarkko Mandelina, kde se potkala veřejnost se studenty konzervatoří a tanečních škol. Prostor pro vzdělávání a tvořivost poskytlo půldenní Kreativní sympozium ve Studiu G, které se v Ostravě podařilo uspořádat díky spolupráci s Centrem uměleckého a kreativního vzdělávání a Vizí tance. Nechyběl ani workshop jógy a brunch na břehu řeky Ostravice nebo workshop repertoáru z inscenace Ja som placebo pod vedením Michala Heribana. Na předešlé ročníky festival navázal promítáním tanečních filmů a danceoke v ostravském Provozu, kde se podařilo propojit umělce s návštěvníky v příjemné neformální atmosféře. Podobně tomu bylo i během diskuzí, které probíhaly po každém představení, nebo na vernisáži Placebo Paintings Michala Heribana v kavárně Studia G.
MOVE Fest Ostrava ukázal placebo v mnoha podobách – jako jediný kus oděvu, který definuje pocity své nositelky i jejího okolí. Jako energii stavby a její bohaté historie. Jako nároky, které si na sebe sami klademe a kterým podléháme. Jako věci, místa a emoce, které se rozhodneme prozkoumat nebo ignorovat. A možná právě v tom spočívá nejzajímavější paradox letošního tématu. Někdy se nemusí změnit vůbec nic hmatatelného. Stačí, když se změní naše pozornost. Když na chvíli uvěříme pohybu, dechu, druhému člověku, ale i vlastnímu tělu.
Psáno z festivalu konaného 23.– 28. září 2026 v Ostravě a Frýdku-Místku.
