Tanec z gauče podle Clary Zangové

Clara Zangová. Foto: archiv.

Autor: Clara Zanga

Choreografie Barocco polského choreografa Jacka Przybylowicze z roku 2004 je jedním z děl, které se mi zarylo do paměti, i když už je to dost let, co jsem jej viděla. Měla jsem možnost choreografii zhlédnout v Národním divadle moravskoslezském v rámci složeného večera Barocco a Carmina Burana. Premiéru měl v roce 2015, ale už delší dobu se nehraje. Musím se přiznat, že jsem se na něj šla podívat čtyřikrát, ne-li pětkrát. Bohužel neexistuje záznam celého představení, proto přikládám dva odkazy jako krátkou ochutnávku – jednou v nastudování ostravského souboru a jednou v nastudování souboru polského, pro nějž choreografie původně vznikla. Przybylowicz zvolil hudbu skladatele Johana Sebastiana Bacha:

Na choreografii mě fascinuje organický pohyb, který podtrhuje přirozenou smyslnost lidského těla. Tento aspekt dobře doplňuje jednoduchý rudý kostým a scénografické řešení, které v krátkých videích bohužel nevynikne. V duchu rekatolizačního baroka se jedná o paradox, který nutí k přemýšlení – baroko působí všelijak, ale podle mě smyslně málokdy.

YouTube je tanečními videy v nevalné kvalitě zahlcen, proto je radost narazit na takové, které skutečně vzniklo pro formát audiovizuálního záznamu a těží z jeho výhod – umělecké dílo pak dostává nový rozměr. Taková je choreografie belgického choreografa Jeremiho Lepina v podání jeho uskupení Yetsirah Company. Autorem krátkého filmu je Loys Assal. Stejnojmenná choreografie vznikla na skladbu 5AM poměrně populární kapely Amber Run. Celý film protíná jeden zpomalený záběr, pozoruhodná je hra se světlem i střihem, který také jako by kopíroval hudební rytmus. Oko kamery se navíc nebojí opustit tanečníky. Choreografie sice až tak strhující není a dalo by se říct, že děl s podobným pohybovým slovníkem je plný internet, spoustu práce „odedře“ vlastně zmiňovaná kamera a light design. Ale dívat se na tento klip, troufám si říct krátký taneční film, je pro mě zkrátka potěšení:

https://www.youtube.com/watch?v=gTB9HR9Yyuc&list=RDgTB9HR9Yyuc&index=1

Díky záznamu francouzsko-německé televize Arte může choreografie Last Work proslulého izraelského choreografa Ohada Naharina spolehlivě nahradit návštěvu divadla, která teď není možná – a to rovnou divadla Palais Garnier v Paříži. Hodinové představení jako by odpočítávala tanečnice ve vzdušných modrých šatech, která v rohu pódia běží na místě po celou dobu představení. Drží rytmus jako vteřinová ručička, což je pozoruhodný výkon. Její běh je jakýmsi neklidným tikotem. Zbytek Batsheva Dance Company je zde proto, aby rytmus narušoval – rytmus času i prostoru:

Pro současnou situaci se tematicky hodí choreografie Korekce. Tragikomedie o svobodě a nesvobodě, kde je nesvoboda zhmotněna nemožností hnout se z místa. V těchto dnech se můžeme na dílo podívat prizmatem současné situace omezení volného pohybu. Interpreti mají přilepené boty k zemi, o to víc je choreografie fascinující. Jejich pohyb je limitován. Anebo bezpečně ohraničen? Přemýšlejme v těchto dnech o svobodě (pohybu) ve společnosti s uskupením VerTeDance:

A speciální doporučení na závěr. Ve dnech pandemie doporučuji pustit si nejprve dokument First Position, z nějž možná znáte talentovanou Miko Fogarty ještě jako docela malé motivované dítě s ještě více motivovanou matkou. Dále doporučuji zhlédnout její taneční videa na YouTube (na své oblíbené jsem vložila link) a na závěr její nedávné vystoupení v rámci TEDxalks. Zajímavá taneční i životní cesta: