Josef Bartoš. Foto: Barbora Škrobáková.
Prim stále drží Vertical Road od Akrama Khana, první z této stálice, kterou jsem spatřil na festivalu Tanec Praha 2011. Dodnes si tu situaci pamatuji – označení Událost sezony v sobě neslo podtext jisté povinnosti, a tak jsem si ještě jako student konzervatoře koupil lístek na druhou galerii, zatímco Khanovo jméno pro mě bylo spíše neznámé. Ten den jsem ale strávil na koupališti, což mě unavilo a večer se mi do divadla nechtělo. Nakonec jsem se přesvědčil a po skončení zůstal sedět přikovaný ke křeslu karlínského divadla. Nechtělo se mi věřit, že jsem o něco takového mohl přijít. Vertical Road mě vzalo natolik, že jsem ještě několik let poté kontrolovat webové stránky souboru, zda se v rámci svých tour neobjeví někde poblíž Prahy. Bohužel se mi to nepoštěstilo. Zajímalo by mě, jaká by byla má reakce nyní, téměř po deseti letech. Bohužel on-line záznam není k dispozici, tak alespoň zde malá ochutnávka toho, co se v mé mysli zformovalo jako první „to nejlepší, co jsem kdy viděl“:
V roce 2017 jsem poprvé zavítal do Royal Opera House na nový složený program tamního baletního souboru. Do Londýna mě zavedla má studia a premiéru jsem na programu objevil víceméně náhodou. Komponovaný večer uzavírala choreografie Flight Pattern Kanaďanky Crystal Pite. Dílo inspirované uprchlickou krizí, zcela bez účasti sólistů, to všechno na Symfonii žalostných písní Henryka Góreckého. Byl jsem naprosto omámen dynamickou prací se skupinou a způsobem, jakým Pite uchopila téma, které rezonovalo tehdejší společností daleko silněji a hlasitěji. Podařilo se jí vyobrazit útrapy současného světa s takovou silou, že ihned po návratu na hotel jsem si kupoval lístek na následující den.
O dva roky později premiéru obnovili a já u toho nesměl chybět. Při této návštěvě jsem viděl představení rovněž dvakrát a sepsal pod dojmem tohoto zážitku recenzi (zde). Čeští diváci mohli Flight Pattern zhlédnout v rámci přenosů v Bio Oko. Musím ale říci, že u tohoto díla živý zážitek nic nenahradí. Zde opět malá ochutnávka s komentářem choreografky:
Zmíněnou trojici bych uzavřel českým choreografem – Jiřím Kyliánem a jeho Falling Angels. Kylián mě asi nikdy nepřestane překvapovat. Ačkoliv jsem viděl toto dílo již mnohokrát, vždycky se podivím nad něčím novým. Obdivuji jeho práci s tanečním materiálem, změní pohyb, aniž to čekáte, a vy tak musíte být neustále ve střehu.
Vnímám však velký propad mezi originálem, který jsem viděl pouze na videu, a mezi uvedeními v různých souborech. Původní obsazení má vždy „něco navíc“. Pozoruji to zejména v hravosti, ale i napětí tanečníků. Každopádně velmi zdařilé bylo uvedení v brněnském Národním divadle v rámci večera 4elements.
Pokud by byla vůle, tuto trojici bych rozšířil ještě o jeden kus, a to o Rosas danst Rosas Anny Teresy de Keersmaeker. Měl jsem příležitost choreografii zhlédnout v Hellerau před dvěma lety a byl jsem uchvácen onou pověstnou scénou na židlích. Celek mě tolik neoslovil, ale právě díky zmíněné části jsem pochopil sílu minimalismu druhé poloviny 20. století. Doslova mě uhranula, seděl jsem a nemohl jsem z tanečnic spustit oči. Jedná se o tuto scénu:
Na závěr bych rád upozornil na jednu nevídanou událost – Anne Teresa de Keersmaeker nabízí příležitost se tuto ikonu repertoáru současného tance naučit, a to přímo ve videích, která sama doprovází úvodním slovem. Divákům a potenciálním zájemců se tak naskýtá naprosto jedinečný vhled do myšlení významné tvůrkyně tanečního umění:
https://www.rosas.be/en/news/814-dance-in-times-of-isolation
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?