Registrace

Tanec z gauče podle Lucie Dercsényiové

Životní tempo nás všech podstatně změnilo rytmus. V období razantního omezení volného pohybu, uzavření divadel a všech prostor poskytujících přístřeší umění se radikálně proměnila zpravodajství z oblasti kulturního dění. Odpoutání se od problémů, v současné době zvláště a zvláštně doléhajících na všechny, je však důležité a nezbytné. Využijme proto dobu trávenou doma také posloucháním a poznáváním věcí povznášejících na duchu (i na těle), na něž v každodenním plném pracovním nasazení někdy nezbývala energie.

Lucie Dercsényiová. Foto: Barbora Škrobáková.
Lucie Dercsényiová. Foto: Barbora Škrobáková.
Inzerce

Taneční aktuality se rozhodly tento mezičas, kdy umění naštěstí nespí zásluhou internetových médií, využít i pro své čtenáře a předložit tipy na představení vybrané svými redaktory. Zahajuji tak sérií doporučených představení, které zůstaly zasazené hluboko v mé paměti a staly se nezapomenutelnými zážitky. Mezi ně bezesporu patří choreografie Carolyn Carlson Signes. Ačkoliv ji znám jen ze záznamu, stále jsem se nenabažila pohybové a taneční barvitosti, kdy od obrazovky nic neodtrhává mou pozornost:

Slabost mám rovněž pro výjev stínů z klasické La Bayadère – z vlastní zkušenosti jen dokládám, že provedení souborem pařížské Opery přišpendlilo na židli i ty, kdo klasickému tanci neholdují. Posuďte sami:

 

Nedám dopustit na balet Romeo & Julietta v choreografii Jeana-Christophera Maillota, s nímž Les Ballet de Monte Carlo hostoval v roce 2007 v ND v Praze. Scénografii a Prokofjevovu hudbu v originální vizualizaci stojí za to zažít:

 

Adagio z Klavírního koncertu č. 23 W. A. Mozarta proslavil Jiří Kylián v Petite mort. Stejně působivé je pro mě i erotické jiskření v duetu Angelina Preljocaje, který skladbu použil ve své celovečerní produkci Le Parc:

 

A nakonec ochutnávka toho, jak si Francouzi umí poradit při transformaci barokní opery do nové dimenze, a to se vší vynalézavostí a smyslem pro pohrávání si s detaily. Spatřit operu Jeana-Philippa Rameaua Les Boréades na vlastní oči v Opéra Garnier stálo v roce 2003 za to (samozřejmě i za hříšně drahou vstupenku do přízemí, neb z výše postranních balkonů či galerií toho není moc vidět). Vydržte až do konce několikaminutového sestřihu, ať zaznamenáte více z choreografie Édouarda Locka, enfant terrible nejen kanadské taneční scény, jemuž jsem v tomto případě přišla na chuť:

 

Diskuze

Vyplněním e-mailu se přihlásíte k odběru automatických notifikací, které vás upozorní na nový příspěvek v této diskuzi.

Odesláním příspěvku souhlasíte s pravidly pro diskutující

Buďte první, kdo zahájí diskuzi pod tímto článkem!
Přidat komentář

Související texty

Tanec z gauče podle Josefa Bartoše

Abych řekl pravdu, jen málokterá inscenace mě skutečně zasáhne. Mnohdy z premiérových večerů odcházím rozladěn, někdy i naštván, což ale pak vyvažují ta díla, díky kterým si uvědomím, proč tato martýria několikrát do týdne stojí za to. 

Zajímá vás celý článek?

Každý článek vzniká díky týmu odborníků, kteří investují svůj čas, energii a vášeň, aby vám přinesli ten nejkvalitnější vhled do světa tance. Podpořte naši redakci – každý příspěvek má smysl.

Přispět na obsah

Pokračovat ve čtení zdarma.