Tanec z gauče podle Lucie Dercsényiové

Životní tempo nás všech podstatně změnilo rytmus. V období razantního omezení volného pohybu, uzavření divadel a všech prostor poskytujících přístřeší umění se radikálně proměnila zpravodajství z oblasti kulturního dění. Odpoutání se od problémů, v současné době zvláště a zvláštně doléhajících na všechny, je však důležité a nezbytné. Využijme proto dobu trávenou doma také posloucháním a poznáváním věcí povznášejících na duchu (i na těle), na něž v každodenním plném pracovním nasazení někdy nezbývala energie.

29. 3. 2020 tanec z gauče

Lucie Dercsényiová. Foto: Barbora Škrobáková.

Autor Lucie Dercsényi

Taneční aktuality se rozhodly tento mezičas, kdy umění naštěstí nespí zásluhou internetových médií, využít i pro své čtenáře a předložit tipy na představení vybrané svými redaktory. Zahajuji tak sérií doporučených představení, které zůstaly zasazené hluboko v mé paměti a staly se nezapomenutelnými zážitky. Mezi ně bezesporu patří choreografie Carolyn Carlson Signes. Ačkoliv ji znám jen ze záznamu, stále jsem se nenabažila pohybové a taneční barvitosti, kdy od obrazovky nic neodtrhává mou pozornost:

Slabost mám rovněž pro výjev stínů z klasické La Bayadère – z vlastní zkušenosti jen dokládám, že provedení souborem pařížské Opery přišpendlilo na židli i ty, kdo klasickému tanci neholdují. Posuďte sami:

Nedám dopustit na balet Romeo & Julietta v choreografii Jeana-Christophera Maillota, s nímž Les Ballet de Monte Carlo hostoval v roce 2007 v ND v Praze. Scénografii a Prokofjevovu hudbu v originální vizualizaci stojí za to zažít:

Adagio z Klavírního koncertu č. 23 W. A. Mozarta proslavil Jiří Kylián v Petite mort. Stejně působivé je pro mě i erotické jiskření v duetu Angelina Preljocaje, který skladbu použil ve své celovečerní produkci Le Parc:

A nakonec ochutnávka toho, jak si Francouzi umí poradit při transformaci barokní opery do nové dimenze, a to se vší vynalézavostí a smyslem pro pohrávání si s detaily. Spatřit operu Jeana-Philippa Rameaua Les Boréades na vlastní oči v Opéra Garnier stálo v roce 2003 za to (samozřejmě i za hříšně drahou vstupenku do přízemí, neb z výše postranních balkonů či galerií toho není moc vidět). Vydržte až do konce několikaminutového sestřihu, ať zaznamenáte více z choreografie Édouarda Locka, enfant terrible nejen kanadské taneční scény, jemuž jsem v tomto případě přišla na chuť: