Před vánočními svátky rozčeřila sociální sítě v kulturní bublině řada nespokojených reakcí na uveřejnění výsledků pražských kulturních grantů. Mnohé pak v ucelené glose pro časopis Dílo reflektovala Jana Bohutínská. A protože jsou její pohledy v mnoha ohledech provokativní, dovoluji si na některá tvrzení reagovat.
Malý soubor, velký titul. Na plakátu Labutí jezero, Bajadéra nebo Louskáček, na jevišti dvacet oblastních tanečníků, kteří mají obsáhnout svět vytvořený pro několikanásobně větší ansámbly, a v premiérovém hledišti pražští kritici, kteří mají inscenační verze klasických baletů v malíku.
Stejně jako v galerijních sbírkách vystavují obrazy starých mistrů, tak taneční soubory kamenných divadel zařazují do repertoárového portfolia klasické balety. Na milost je musí vzít i ti nejzarputilejší škarohlídové a zatracovači tradice, protože bez odkazu let minulých by taneční umění nebylo tím, čím je dnes, neb obzvláště evropští modernisté by se neměli vůči čemu vymezovat.
Dnes se v širých vlnách internetu již pojedenácté odehrává World Ballet Day. Světový den baletu, který jako jiné, jemu podobné Mezinárodní a Světové dny žen, gumových medvídků a ztracených ponožek mají za cíl upozornit či oslavit fenomén, jež může být v běžném, civilním životě neprávem přehlížen či marginalizován.
Když mě z redakce Tanečních aktualit oslovil šéfredaktor Josef Bartoš s nabídkou, abych reagoval na článek Jany Bohutínské „Jak si zákonodárci kulturou vytřeli zadek“, rád jsem nabídku přijal.
Jsou těla tanečnic a tanečníků tím, co vydělává, či tím, co je vykořisťováno? Co když jejich schopnosti plní kasy ostatních, ne jich samých?
