V mé sociální bublině plné tanečnic a tanečníků na volné noze vnímám jeden významný a zároveň problematický trend, který odpovídá dnešní výkonnostní společnosti. Je jím schopnost být na třech místech najednou. Nikde pořádně, ale všude alespoň trochu.
V předvolebním září se veřejně diskutovalo také o kultuře. Koho to minulo, může být v klidu, žádná nová témata přesahující rámec těch, o nichž se mluví před každými volbami, se neobjevila. Z mého pohledu zásadní věc, jak zajistit udržitelnost a další rozvoj všeho, co umožnil zafinancovat a nakopnout NPO, moc velkou prioritou pro volební kandidáty a kandidátky zjevně není.
Zhruba za dva týdny by měl u nás začít fungovat registr umělců, který je výsledkem mnohaletého úsilí o zlepšení profesních podmínek v umění a kultuře. Pro toto téma jsme v době covidové pandemie začali používat termín „status umělce“.
Katedra nonverbálního divadla pražské HAMU se může zvenku jevit jako mladší, lehce zakřiknutý sourozenec taneční katedry či hereckých oborů z divadelní fakulty. Pro mnohé jako by ji stále ještě zahalovala mlha a někteří jsou při zmínce o ní dokonce překvapení, že vůbec existuje!
Peter Martins odvolán z čela New York City Ballet kvůli interním skandálům a násilí. Jan Fabre odsouzen za sexuální obtěžování. Liam Scarlett obviněn z nevhodných kontaktů sexuálního charakteru s mladistvými.
Performativní přednáška Strachy začíná zdánlivě nevinně. Filosofka Alice Koubová stylizuje svůj vstup jako hostovskou přednášku či konferenční příspěvek, což zpočátku působí jako parodické zesměšňování akademických stereotypů, zvyklostí a pravidel, o nichž všichni tušíme, že jsou pošahané, ale hrajeme tu hru dál.
