Reaguje na: Subjektivita - Objektivitou?
Dobrý večer, děkuji za příjemnou a podnětnou odpověď, k níž si nemohu odpustit reakci. Předně se domnívám, soudě dle stylu, jakým Filip Staněk svůj text napsal, že jeho záměrem byla spíš "recese". Jistě se shodneme na tom, že rozčíleně hřímat své subjektivní dojmy, místy krajně urážlivé, není ani "korektní" ani "recenze", což, nicméně, jeho textu neubírá na humoru, čtivosti a nutkání k zamyšlení. To mne však dovádí k pasáži, kde hovoříte o objektivitě recenzenta. Jistě máte pravdu v tom, že dosáhnout zcela objektivního názoru je v oblasti kritiky nemožné. S tím její konzument přirozeně počítá. Ale s klidem přiznat, či se dokonce hájit tvrzením, že "Časem se u každého pisatele projeví určité tendence, jeho vkus, podle kterého je dokonce možné dopředu odhadnout, jak bude na co reagovat. A když si pak přečtu jeho/její recenzi, jsem schopná si pro sebe vyvodit, zde se to mě osobně bude líbit/nelíbit", je přinejmenším zarážející, protože tím de facto poukazujete na jednu ze zásadních chyb, které se kritik může dopustit, a tím zpochybňujete jeho kompetenci. Přece mi nechcete tvrdit, že se jako čtenář/divák musím pídit po kritikově vkusu, rozpoložení, případně skladbě jeho stravy, abych se dobrala toho, jestli dané představení stojí za vidění? Protože pokud ano, pak není divu, že se dnes tolik hovoří o smyslu existence kritiky jako takové. V tom případě se totiž nemusíme obtěžovat udržováním "kvalitních" kulturních portálů a stačí si čas od času přečíst nějaký takový peprný "blogísek". Závěrem si dovoluji doporučit zalovit ve vlastních vodách a přečíst si sloupek ve třech částech s názvem "O kritice" Jiřího Havelky, uveřejněný na stránkách Tanečních aktualit. Myslím, že autor zde skvěle a naprosto výstižně shrnuje vše, co by mělo být pro každého recenzenta určující tak, aby se divadelní kritika (tak, jak vyplývá například z ankety na stránkách advojka.cz) dál neocitala v kómatu.
Zdravím debatu, a jen mě tak k Vašemu příspěvku napadá, jak vysvětlíte fakt, že k jedné inscenaci mohou existovat např. dvě kvalitní kritiky, jejichž závěry se míjí? (Je přece známo, že jsou díla, u nichž se názory velmi různí. A opravdu nejen v ČR!) Jestli pak třeba předpokládáte, že jeden z autorů se mýlí nebo píše špatně? A nebo jste přesvědčená, že osobní NÁZOR do kritiky nepatří?
Je totiž pravdou, že pokud nám přijde do redakce od autora pouhý popis akce, takový "referát o dění jevišti", tak ho vracíme k přepsání s tím, že chceme cítit i jasný názor, zhodnocení a argumentaci autora. Bez toho text totiž nepovažujeme za RECENZI.
A pokud názor chceme, těžko jej odprostit od jeho nositele.
Souhlasím, že mám také ráda, pokud mohu z textu uvěřit, že se názor zakládá na zkušenostech, rozhledu, a zralosti autora a ne na jeho snídani, náladě nebo únavě, faktorech, které sice ovlivňují divácký zážitek, ale zkušený kritik by je měl umět potlačit. Přesto zůstane jeho názor osobní. A je skvělé, že dnes těch kvalitních a profesionálně podložených názorů můžeme mít více, než jen jeden. Pak je jejich případná shoda mnohem výmluvnější.
Eliška Brtnická
Děkujeme, to nás moc těší!Thin Skin – Křehkost kovových prutů