NdB 2 se daří v neoklasice i experimentu. Nápadité a energické choreografie ukazují talent a drive mladých tanečníků
Mít při velkém baletním souboru kamenného divadla v Česku juniorský soubor je ojedinělá záležitost a NdB 2 v moravské metropoli je vlastně jediný svého druhu u nás. Vybraným tanečníkům a tanečnicím dává možnost profesionální praxe a v podmínkách jakéhosi inkubátoru je připravuje na učinění kroku do zběsilejšího a otevřenějšího světa praxe a chodu velkých baletních domů. V pořadí devátý program souboru ukázal sebevědomou a dravou mladou skupinu obdařenou výjimečnými interpretačními i dramatickými schopnostmi.
Na každém konci světla je tunel. NdB 2. Foto: Arthur Abram.
Dvanáctičlenný juniorský ansámbl na jevišti brněnské Reduty uvedl nový komponovaný večer složený ze dvou kratších choreografií: Ticho plné lidí a Na každém konci světla je tunel. První premiéra NdB 2 v této sezóně mě zaujala ještě před samotnou premiérou svou dramaturgickou skladbou.
Za prvním dílem Ticho plné lidí stojí mladá tanečnice a choreografka Klaudie Lakomá. Bývalá demisólistka velkého brněnského souboru, dnes členka Ballett Schwerin při Mecklenburgisches Staatstheater, se začíná realizovat i v choreografické tvorbě, v níž většinou vychází z neoklasických pohybových slovníků.
Tvůrcem druhé choreografie Na každém konci světla je tunel je Marek Svobodník, dlouholetý nejen charakterní tanečník baletu Národního divadla v Praze a jeden z bývalých kmenových členů a choreografů souboru DEKKADANCERS. Jeho jméno tak zase přinášelo příslib humoru, satiry, ironie i možnost vykročení zpoza hranic „tradičního“ baletního díla.
Umí neoklasiku, hrát i přesvědčit
Lakomá nechává vyprávět o pocitu samoty taneční septet v přibližně 40 minut dlouhém celku. Neoklasické pohybové uvažování a vyjadřování se pro ni sice stává důležitým zdrojem pohybových struktur a sekvencí, klíčové jsou ale i dramatické a režijní principy. Až ty totiž ve spojení s nápaditou a energickou choreografickou prací vytvářejí smysluplný jevištní celek, za nímž viditelně stojí dramaturgické uvažování.
Ženy na špičkách a v tělových trikotech společně s muži ve volných, černých kalhotách a s odhalenými hrudníky totiž rozehrávají sérii akcí a výjevů, a to za pomoci klipovitě se střídajících duetů, sól i sborových pasáží. Během nich pozorujeme různé podoby nejen samoty, ale i odloučení, opuštěnosti či i vyloučení.
Hudební koláž skladatelů Ezia Bossa, Sebastiana Plana a Jóhanna Jóhannssona, tvůrců současné klasické hudby s minimalistickými a ambientními prvky, Zouplna vyplňuje technicky excelentně podanými sóly i mimickou a gestickou hrou, která nesklouzává k patosu nebo pitvoření se.
V dynamické plejádě scén plné rychle se míhajících těl a tanečních figur, které však nepůsobí nijak přehlceně, se postupně vyjevuje konkrétní postava. Jakub Zouplna se v Tichu plném lidí stává nositelem významů a zbylých šest pohybujících se těl pak masou, která jej ovlivňuje, odmítá či přijímá.
Hudební koláž skladatelů Ezia Bossa, Sebastiana Plana a Jóhanna Jóhannssona, tvůrců současné klasické hudby s minimalistickými a ambientními prvky, Zouplna vyplňuje technicky excelentně podanými sóly i mimickou a gestickou hrou, která nesklouzává k patosu nebo pitvoření se.
Společně s ostatními umělci a umělkyněmi tak pod vedením Lakomé vytváří obsažnou, plynulou a virtuózně i dramaticky zdařile podanou výpověď o emocích a situacích, které všichni dobře známe.
Umí pobavit, experimentovat i nebrat se vážně
V druhé části večera s názvem Na každém konci světla je tunel Marek Svobodník zcela převrací poetiku nastavenou v první půlce. Postavil ironizující pohybovou satiru, v níž se dle programové anotace věnuje bariérám, které si mnohdy sami vytváříme.
Jeviště se po minimalistické scéně tvořené v předchozím díle pouze kostýmy a svícením zaplňuje oranžovými dopravními kužely a komickými postavičkami ve třpytivých, metalicky stříbrných hadříkách, se svářečskými brýlemi na obličejích. Ty za pomoci sekavé a dynamické pohybové textury, vlastních hlasů i nemelodické, jindy zase velkolepě dramatické hudební koláže z tvorby Maurice Ravela a německého elektronického uskupení Tangerine Dream rozehrávají absurdně atraktivní podívanou.
V cyklicky se opakujících sekvencích, ať už pohybových, hudebních, či režijních, se mně osobně vyjevují témata monotónnosti, absurdity našich cyklických životů i některých našich sociálních vztahů a interakcí. Tu žena zakřičí, tu se skupině lidí zatřese lehce zdvižená paže a jindy zase ze zákulisí na jeviště vypadne nehybná lidská figura.
Mezi tím vším se po scéně sem tam pohybuje jakýsi kápo téhle skvadry. S největším kuželem přímo na hlavě a v třpytivé pracovní kombinéze se svou kouzelnickou hůlkou – bílou tyčovitou zářivkou – si tak trochu ze všeho dělá dobrý den. Plazí se kolem, narušuje situace a trylkovitě křepčí mezi všemi ostatními.
Ačkoliv se Svobodníkovo dílo vybraných témat a otázek dotýká zcela odlišnými způsoby než to předešlé, neztrácí na svém kouzlu vůbec nic. To tentokrát netkví ani tak v precizně vystavěné choreografii založené na virtuozitě, jako spíš v demonstraci toho, že se tato taneční skupina umí nebrat vážně, což se někdy ve světě profesionálního baletu může jevit jako pekelně tvrdý oříšek.
Psáno z premiéry 30. října 2026, divadlo Reduta, Národní divadlo Brno.
Program 9: Ticho plné lidí / Na každém konci světla je tunel
Ticho plné lidí
Choreografie: Klaudie Lakomá
Hudba: Ezio Bosso, Sebastian Plano, Jóhann Jóhannsson
Na každém konci světla je tunel
Choreografie: Marek Svobodník
Kostýmy: Jelizaveta Šibajeva
Light design: Roman Jajčík
Hudba: Maurice Ravel, Tangerine Dream
