Nebojte se truchlit aneb Energické a multitalentované Nebojsy vyprávějí o smrti a odcházení
Umělci a umělkyně se mohou věnovat všemu a vyprávět snad úplně o čemkoliv. Je ale pár námětů, které se staly esenciální studnicí, do které se vždy sahalo sahat bude. Ať už jde o motivy lásky, zrady, lidských vztahů nebo života a smrti, jsou to témata tak obecná a z lidského života nevylučitelná, že by ani nedávalo smysl je umělecky neohledávat. Smrt se tak znovu stala východiskem pro nové scénické dílo. Jenže v projektu Parte Hard se tři umělkyně, Nebojsy, rozhodly o ní vyprávět s humorem, nadsázkou, empatií i příjemně bolavou univerzálností.
Parte Hard. Nebojsy. Foto: zdroj soukromý archiv uskupení Nebojsy.
Pracovat s námětem smrti prostřednictvím nadsázky a humoru není žádná novinka. Nebojsy se však nebojí pohlížet na závažné téma s jakýmsi vypravěčsko-performativním odstupem, řekl bych až fejetonisticky. Serióznost úmrtí neznevažují, spíše se na námět skonu napojují skrze civilní přístupy a osobní zkušenosti. Ačkoliv využívají i klasických scénických prostředků, jejich počínání často připomíná formáty performativních přednášek. A o co v Parte Hard kromě empatie, nostalgie i vzpomínání jde? O veselí a oslavy života, které s umíráním souvisí nebo souviset mohou.
Nebojácné ženy, Tereza Holubová, Johana Kyselková a Kristýna Štarhová, představují sestry, které se připravují na odchod nemocného otce. Na scéně pražského Paláce Akropolis se objeví v typických černých oděvech, které jste už tolikrát viděli nebo si sami na pohřeb vzali. Za zvuků elektronické hudby Ondřeje Báči evokující disco večer v nočním klubu se tanečnice trousí na jeviště a využívají přitom archetypální gesta spojená s truchlením. Chytají se za hrudník, utírají si slzy či drží kapesníček a ihned naznačují dramatickou linku necelou hodinu dlouhého večera.
Za nimi je světle modrý jemný závěs, mezi nimi řečnický pultík s mikrofonem a katafalk s hromadou hlíny ve tvaru ležícího člověka, otce. Hra tří žen se mi zprvu jeví docela vágní, zábavná a úsměvná sice, ale víceméně plytká. Holubová nejprve předčítá začíná smuteční řečí, Kyselková ještě rozpačitěji hraje na housle a Štarhová pak předčítá báseň. Ta je složena výhradně z lékařských zpráv jejího otce a do vracejícího se beatu tak herečka trochu rapuje a trochu křičí různé kódy nemocí a vyšetření, kterým obyčejný smrtelník bez šesti let medicíny a atestace zkrátka nemůže rozumět.
Trojice umělkyň, mimochodem nadmíru nadaných a talentovaných jak v mluveném, tak pohybovém projevu, střídáním realistických a fantazijních pasáží otevírá bezpečný a klidný prostor, v němž je možné kontemplovat.
V obdobném duchu se pak vlastně nese celé Parte Hard. Hrané a mluvené scénky s trojicí performerek ukazují přípravy na skon, náročnost péče o milovanou osobu, chystání pohřbu i různá osobní zhroucení z toho pramenící. S přesnou pravidelností jsou tyto výstupy střídány sekvencemi, v nichž se vrací rytmický a odosobněný tanec využívající pohřebních gest (např. stisky rukou, sepjaté ruce), ale i těmi, v nichž se postupně více a více popírá scénická racionalita mimeze za pomoci mluveného slova.
Místy se za lehkou oponkou vyjevuje podivná balónková figura připomínající kostru s korunou (přízrak otce?), z hromady hlíny se posléze vynořují rodičovy ruce, které v jemném a tichém dialogu konejší jednu z dcer, jindy zase Holubová v naprostém vyčerpání otevírá zcela jiný pohybový dialog s desítkami lékařských zpráv poházených kolem. Po nich klouže, na nich padá, zlostně je trhá a společně s unavenými a zoufalými skřeky ukazuje tíživé stavy v jednu chvíli téměř zlomeného člověka. Jenže v oněch snových úkazech se pozvolna vynořuje zklidnění, empatie a smíření, které nakonec zcela přehluší do té doby převládající chaos, bolest a nepochopení. Trápení bude s námi asi vždy, ale co může přetrvat, jsou hezké vzpomínky, láska k lidem, kteří tu ještě jsou, blízkost, podpora a důvěra.
Postupně mi tak dochází kouzlo celého večera a podle pláče v mém okolí možná nejen mně. Najednou myslím na svého dědečka, který v létě zemřel, a dění přede mnou, zprvu vágní a nezařaditelné, se mi stává blízké a vlastní. Trojice umělkyň, mimochodem nadmíru nadaných a talentovaných jak v mluveném, tak pohybovém projevu, střídáním realistických a fantazijních pasáží otevírá bezpečný prostor, v němž je možné kontemplovat. Tím, že nastoluje lehce čitelnou linku a postupně se vzdává školometských, dramatických scének, nabízí diváctvu možnost umírněného, zvnitřnělého monologu.
Ať už jej pak lidé v hledišti vedou se sebou samými či se svými blízkými, dostává se jim příležitost podívat se na smrt nejen jako na nevyhnutelnou jistotu našich životů, ale také jako na nedémonizované tabu, které do konverzace o lidské existenci patří.
Psáno z druhé premiéry 7. září 2026, Palác Akropolis, Praha.
Parte Hard
Koncept, produkce: Nebojsy
Performance: Tereza Holubová, Johana Kyselková, Kristýna Štarhová a Ondřej Báča
Scénář: Ondřej Báča, Kristýna Štarhová, Viktorie Vášová a kolektiv
Režie: Viktorie Vášová
Choreografie: Linda Caridad Fernandez Saez
Hudba a zvukový design: Ondřej Báča
Scénografie, kostýmy: Vendula Tomšů
Dramaturgická spolupráce: Vít Malota
Light Design: Jan Hugo Hejzlar
Odborná konzultace: Organizace Cesta domů
Premiéra: 6. září 2026
