Ve svých unikátních a špičkově provedených performancích zpracovávají existenční otázky, vyjadřují se jimi k aktuálním společensko-politickým tématům, zajímají je mezilidské vztahy, interakce člověka s jinými bytostmi nebo přírodními elementy, zabývají se minoritními kulturami, nevyhýbají se marginalizovaným tématům nebo životním osudům.
Po zhlédnutí pohybové satiry Český hrdina Farmy v jeskyni, volně inspirované osobností novinářky Ivany Svobodové, která se na základě případu „prvního českého teroristy“ ponořila do světa dezinformací, reaguje v dokumentu jedna z divaček na otázky, zda a proč je dobré zpracovávat taková témata tanečně, slovy: „Protože tanec se dokáže člověka dotknout jiným způsobem.“ V době, kdy se naše smysly otupují přívalem slov, kdy je náš mozek vjemově a informačně atakován, kdy čelíme mediální nebo zkratkovité masáži sociálních sítí, je způsob vyprávění tancem a promlouvání k divákovi pohybem zcela jiným druhem prožitku. Pravděpodobně i účinnějším. Taneční divadlo nás může emočně zasáhnout na jiné mentální úrovni, může působit až fyzicky kontaktně, rozevřít naše vnímání méně obvyklými a méně častými podněty a podnítit nás tak k novým úvahám. Série To je tanec! zvládá vypovídat i o takových vlastnostech tance, jež vedou k individuálnímu niternému prožitku, stejně jako ke sdílené zkušenosti plynoucí z návštěvy tanečních představení.
Sedm zúčastněných company propojuje i místo působení – Praha. Skutečnost, že se tvůrci projektu nevydali za hranice hlavního města, nelze přičíst opomenutí nebo domnělému pragocentrismu, ale spíše existenční realitě a systémovým podmínkám, jimž soubory současného tance celorepublikově dlouhodobě čelí. Proto je možnost kontinuálního profesionálního fungování takových souborů obzvlášť na regionální úrovni mnohem méně reálná.
To je tanec! ale tento problém nekomunikuje a regionální problematikou se explicitně nezabývá. Něco je možné si vyvodit z krátkých rozhovorů s aktéry dokumentů, avšak divák bez znalosti kontextu se sotva dovtípí. Nebylo by však kriticky příliš opodstatněné tento problém pořadu vyčítat. Jeho primárním dramaturgickým záměrem bylo představit rozličné podoby současného tance a pohybového divadla a vůbec poprvé s nimi seznámit veřejnost na ploše šesti zhruba třicetiminutových dílů. A to se mu daří. Na druhou stranu by z této poznámky mohla, nebo dokonce měla jako odůvodněná vyznívat až vtíravá idea pokračování této série, které by se zaměřilo právě na kritičtější pohled na současný tanec v Česku i mimopražskou optikou.
Mluví se o individuálních cestách k tanci, interpretačních týmech a pohybových jazycích. Divákům laikům, pro něž je série především určena, to může pomoci poznat to, s jakými prostředky skupiny pracují, jak mísí realitu a svět fantazie, jaká sdělení chtějí předávat.
Popularizační forma
Témat, jimiž se jednotlivé díly zaobírají, není málo. V kreativní rovině se tradičně zmiňují tvůrčí vlivy, záměry a inspirační zdroje, (ne)následování trendů. Mluví se o individuálních cestách k tanci, interpretačních týmech, pohybových metodách a jazycích. Skrze rozhovory se zástupci sedmi souborů, s jejich tanečníky i skrze ukázky vybraných představení pořad názorně demonstruje tvůrčí invence, kreativní, pohybovou nebo žánrovou pestrost, jakých soubory a inscenace dosahují. Divákům laikům, pro něž je osvětově série především určena, to může pomoci poznat třeba to, s jakými pohybově-narativními prostředky skupiny pracují, jak mísí realitu a svět fantazie, jaká sdělení chtějí předávat. Poznání a pochopení všech těchto aspektů jsou pak přínosné i z hlediska výkladu experimentálních nebo multižánrových forem tanečního divadla. Zkrátka, nezasvěceným a nepřesvědčeným může pořad v tomto směru pomoct najít si k současnému tanci a tanečnímu divadlu cestu. A to je chvályhodné.
Neméně podstatné, ne-li podstatnější je pak otevření zázemí, aby divák mohl do fungování souborů a jejich existenčních podmínek snáze a letmo vhlédnout. Pomineme-li několik let trvající přípravy, často napojené na rešerše a vlastní výzkumy nebo na vývoj vlastní pohybové metody, dril zkoušení, vysoké profesní nároky na tanečníky a tanečnice, jako zastřešující k tomu všemu vyvstává zcela zásadní problematika propojení se s nějakou domácí nebo alespoň domovskou scénou, na níž mohou company zkoušet a vystupovat. Jednotlivé díly nás proto zavádějí na několik různých míst v Praze: na Jatka78, kde vystupují DEKKADANCERS, do Maiselovy ulice, v níž získali teprve před pár lety vlastní prostory 420PEOPLE, nebo do multifunkčního kulturního místa ARCHA+, který poskytuje prostor souboru Burkicom. Nejpalčivěji vyznívá tento fakt z úst Leoše Války, zakladatele Centra současného umění DOX, v němž od roku 2018 působí jako rezidenční soubor Farma v jeskyni. Válka jim nabídl spolupráci poté, co je navštívil v původním zázemí, jemuž oni říkali „laboratoř“. Válka o něm mluví jako o extrémně nehostinných podmínkách a střetu s realitou, která ho přiměla postavit v DOXu i divadelní scénu.
Série neopomíjí ani téma tělesnosti a těla v rovině umělecké, ale především fyzické, vztahující se ke zdraví tanečníků a tanečnic, potažmo dlouhodobější udržitelnosti tanečních kariér. Pořad nevynechává ani otázku mateřství a kloubení vícero ženských životních rolí. Multifunkční tvůrčí tandem Miřenka Čechová a Petr Boháč reflektují dvojí, osobní a pracovní partnerskou rovinu spolupráce. Otázkou věku tanečníků a tanečnic za hranicí čtyřiceti let se zabývá speciální projekt 42+PEOPLE, který založil choreograf a umělecký šéf souboru 420PEOPLE Václav Kuneš.
Tančit může každý
Editorka žánru divadelní a hudební tvorby České televize a současně autorka konceptu a dramaturgyně projektu To je tanec! Eva Langšádlová k jeho genezi uvedla, že se už delší dobu zaobírala myšlenkou, jak širší veřejnosti tuzemský soudobý tanec a výjimečnou generaci jeho tvůrců představit. Výsledná populárně-naučná forma s edukativním přesahem naštěstí nespočívá v nějakém suchopárném výkladu či statickém formátu, který by šel proti smyslu zobrazovaného, tedy proti tanci a pohybu.
Roztančená je už úvodní titulková sekvence každého dílu. Průvodce pořadem, tanečník, choreograf a pedagog Jan Kodet nám během ní, za doprovodu songu Dance With Me…, představuje Prahu jako město, které je neustále v pohybu, kde tančí domy (Tančící dům), sochy, mosty i řeka Vltava a kde se tančí odjakživa. Praha tak hraje v dokumentu klíčovou roli i v tomto směru, neboť na pražských tanečních metaforách je koncept série vystavěný, a to nijak nuceně. „Tančí se na bývalých i současných periferiích,“ říká Jan Kodet a scénář následně propojuje genius loci určité čtvrti a místa s konkrétním tanečním souborem. Jistou paralelu lze nacházet i v tom, jak se z dřívějších okrajových částí stávají dobré adresy, a jakého renomé soubory nabývají. Často vstávají z popela jako fénixové.
Jan Kodet v roli průvodce celého cyklu byl dobrou volbou. Coby insider a profesionál ví přesně, o čem mluví, dokáže reagovat slovem a v taneční interakci s performery a performerkami i pohybem, ať už ve zkušebně, na ulici, nebo třeba na dětském hřišti. Je zkušenou a etablovanou osobností, která ovlivnila nejednoho z účinkujících, a současně zůstává dostatečně spontánní a hravý, aniž by svým projevem sklouzával k nějaké podbízivosti nebo banálnosti. Poněkud familiárně, a také trochu zdržujícím dojmem, sice působí opakující se záběry objímání nebo vítání se s účinkujícími, stejně tak ale tyto momenty prokazují, že je Kodet znalým a v oboru respektovaným profesionálem.
V závěru úvodní znělky oslovuje Kodet diváky a vyzývá je: „Zatančíte si se mnou?“ Lenka Vagnerová zase ve druhém díle říká, že tančit může každý a že každý vlastně tančí, jenom musí opustit utkvělou představu, jak by to mělo vypadat a že jde o čistě estetickou záležitost. Spíš než nějakým étosem nebo stylem může být tanec postojem k pohybu a životu vůbec a věk je v tomto případě jenom číslo. Tanec narušuje konzervativní nebo stereotypní způsoby myšlení a má osvobozující sílu. Proto by bylo skvělé, kdyby měl To je tanec! kromě populárně-naučného efektu i ten praktický a kdyby roztančil nejen obrazovky, ale také samotné diváky a divačky.
To je tanec!
Režie: Mojmír Kučera
Kamera: Aleš Svoboda
Účinkují: Jan Kodet (průvodce), Michal Heriban, Viktor Konvalinka, Ondřej Vinklát, Václav Kuneš, Nataša Novotná, Lenka Vagnerová, Monika Částková, Michal Dočekal, Ivan Acher, Vladimír Javorský, Štěpán Pechar, Jiří Lábus, Dadja Altenburg-Kohl, Miřenka Čechová, Radim Vizváry, Štěpán Kubišta, Jana Burkiewiczová, Barbora Bočková, Viliam Dočolomanský, David Králík, Helena Arenbergerová, Jana Hampl Maroušková, Pavel Hejný, Barbora Ješutová, Pavel Knolle, Andrea Opavská, Eliška Vavříková
Kreativní producentka: Eva Langšádlová
Výkonný producent: Petr Morávek
Střih: Mojmír Kučera
Zvuk: Michal Janoušek
Premiéra: 2026, Česká televize
