Stravinskij v Olomouci okouzluje estetikou, emoce zůstávají pod povrchem
Když se počátkem dvacátého století známý impresário Sergej Ďagilev seznámil se skladatelem Igorem Stravinským a požádal ho o zkomponování baletu pro svůj soubor Les Ballets Russes, mohl jen těžko tušit, že o sto let později bude tatáž hudba stále silně rezonovat s tanečními tvůrci. Inspiraci ve Stravinského partiturách našel také mladý britský choreograf George Williamson, jenž je podepsán pod nejnovějším premiérovým programem baletu Moravského divadla v Olomouci, komponovaným večerem Pták Ohnivák / Svěcení jara.
Foto: Sergej Gherciu.
Jak je z názvu inscenace patrné, vybral si Williamson pro svou tvorbu dva ze tří nejznámějších Stravinského baletů (tím třetím je Petruška), které ve své době způsobily senzaci a svému autorovi otevřely bránu ke světovému renomé. Na jednu stranu se taková volba může zdát takzvaně sázkou na jistotu, neboť v hudbě ruského komponisty se odráží dramatičnost příběhu, charakteristika postav a do jisté míry i podstata pohybu tanečníků. Na stranu druhou se ale choreograf musí chtě nechtě ohlédnout za početnou řádkou uznávaných tvůrců a tvůrkyň, kteří těmto titulům v minulosti vtiskli svůj rukopis.
Světovou premiéru baletu Pták Ohnivák v choreografii Michaila Fokina uvedl v roce 1913 v Paříži již zmíněný ansámbl Les Ballets Russes. V následujících desetiletích svou verzi nabídl například George Balanchine (1949), John Cranko (1964), Maurice Béjart (1971), John Neumeier (1970), Glen Tetley (1981), Christopher Wheeldon (1999) nebo Alexej Ratmanskij (2012). V Československu se Pták Ohnivák objevil v roce 1931 hned na čtyřech scénách, včetně té olomoucké, kam se podruhé vrátil v roce 1987 (choreografie Robert Balogh). Premiéru Svěcení jara v roce 1913 zase provázel jeden z největších skandálů v dějinách baletu, kdy kombinace Stravinského novátorské hudby, šokující choreografie Václava Nižinského a nezvyklé výpravy Nicholase Roericha vedla k bouřlivým reakcím včetně křiku, nadávek, a dokonce potyček v hledišti. Od té doby však balet přímo magicky lákal k novým zpracováním, ať už to byla verze Maurice Béjarta (1959), Kennetha MacMillana (1962), nebo ikonické inscenace Piny Bausch (1975) a Marthy Graham (1984).
Stejně jako proslavil Stravinského, stál Pták Ohnivák také na startu úspěšné kariéry George Williamsona. Tento absolvent prestižní školy English National Ballet School si za svou variaci na známý balet, kterou v roce 2012 vytvořil pro britský soubor English National Ballet (ENB), vysloužil nominaci na cenu Benois de la Danse. Následovala spolupráce s baletními tělesy v Británii i mimo ni a také rozrůstající se sbírka vavřínů. V současné době patří Williamson k žádaným světovým choreografům a jeho působení v Moravském divadle můžeme považovat za velmi důležitý moment v životě olomouckého souboru. Tím spíš, že choreografa na Moravu doprovodila i hvězda ENB Ksenia Ovsyanick, která se v Ptáku Ohnivákovi během premiérového večera představila v titulní roli.
Williamsonova adaptace tradiční ruské pohádky by se dala popsat jako esence elegance s estetickým nádechem avantgardy. Pohybově jasně vychází z klasického, potažmo neoklasického stylu, v němž hlavní roli hrají perfektně vybroušené linie a pečlivě kontrolovaná gesta. Přesto se však do vycizelovaného pohybu mísí cosi zemitého, organického a „pudového“, stejně jako se v samotném příběhu prolíná lidský řád se silou přírody. Nejzřetelněji to vidíme na postavě Ohniváka, kterou ztvárňuje tanečnice na špičkách a která mezi náznaky „ptačích pohybů“, včetně ladných port de bras a excitovaných bourrées, zaujímá i zvláštní, neklasické pózy, které jsou místy až lehce smyslné.
Nabízí se psát o hvězdné Ksenii Ovsyanick, jejíž technika i plasticita pohybu jsou skutečně hodny tanečnice světového formátu. Nutno však říct, že jevišti dominovala také proto, že se objevila v úloze, která jí byla vytvořena přímo na tělo a kterou svým osobitým stylem pomáhala dotvářet. Další dva interpreti v hlavních rolích – Dívka Adéla Bendová a Muž Aurélien Jeandot – a rovněž tři páry baletního sboru nicméně nezůstávali nijak pozadu. Každá pohybová nuance se zdála dotažená a pod kontrolou, ačkoli občas na úkor silnějších a formou méně svázaných emocí. Pták Ohnivák je ale koneckonců pohádkový příběh (ačkoli s univerzálním sdělením o neustálé touze ovládnout přírodu) v neoklasickém stylu, kde se silnou stylizací lze počítat, a v upravené komornější verzi chybí ona emoce přirozeně přenášená velkou skupinou tanečníků.
Zatímco v první polovině večera mohl divák posoudit, jak olomoucký soubor zvládl nastudovat již existující kus, v té druhé ho čekala světová premiéra. George Williamson vytvořil své Svěcení jara speciálně pro tento komponovaný program a podobně jako jeho choreografičtí předchůdci v něm otevřel téma pudovosti, strachu a touhy po moci jako hlavních hnacích sil společnosti a jednotlivce, tentokrát navíc ve spojení s vlivem technologií. I ve futuristické budoucnosti touží lidé po rituálech, které jim dávají pocit bezpečí a kontroly, a jsou schopni obětovat někoho ze svých řad pro obecné blaho.
Pohybovým slovníkem se Svěcení jara posouvá směrem k současnému tanci. Nevyužívá už tance na špičkách a pohyb je měkký a organický, přesto však stále vyniká krystalicky čistými pozicemi těla. Ve spojení s působivými dynamickými změnami pak naznačuje neustálé proměny v lidském společenství, z něhož se jeho členové vydělují a zase se vrací zpátky, prolínají se, hýbají se v synchronu, v párech i každý sám za sebe. Je nicméně zajímavé, jak se téměř všichni choreografové v reakci na Stravinského hudbu, jež svým novátorstvím a zároveň surovostí vyvolala ve své době šok, podvědomě uchylují k podobným pohybovým vzorcům – zemitosti a práci s vahou, rytmizovaným poskokům a podupům a až extatickému unisonu.
Na osmičlennou skupinu (čtyři muži a čtyři ženy) shlíží z horizontu obří světelný kruh, který může evokovat slunce, nemilosrdné a vševědoucí (i vševidoucí) boží oko nebo jednoduše sílu, která stojí nad veškerým naším pozemským snažením. K jednoznačně nejpůsobivějším momentům patří ten, během něhož se „oko“ spouští na úroveň podlahy, naklápí se a ozařuje skupinu, jako by ukazovalo ohromnou moc a nadvládu, nad kterou člověk nemá kontrolu. Podobně intenzivním dojmem působí i závěr choreografie se sugestivním sólem Sergia Méndeze Romera, který bojuje o svou existenci, zatímco je ostatními ovládán skrze dlouhé pruhy látky připevněné na svém těle. I přes tyto silné okamžiky však tanečníkům stále zbývá svou energií dohnat Stravinského sugestivní hudební vypravěčství, ve kterém o vyhrocené emoce není nouze.
Na osmičlennou skupinu (čtyři muži a čtyři ženy) shlíží z horizontu obří světelný kruh, který může evokovat slunce, nemilosrdné a vševědoucí (i vševidoucí) boží oko nebo jednoduše sílu, která stojí nad veškerým naším pozemským snažením.
Kromě jména choreografa a skladatele spojovaly obě poloviny komponovaného večera i další faktory. Jedním z nich byla minimalistická, ale rafinovaná scénografie, které vždy vévodil jeden dominantní prvek – již zmíněný světelný kruh ve Svěcení jara a osvětlený výklenek v horizontu s obří siluetou zlatého ptačího pera v případě Ptáka Ohniváka. Obě prostorové kompozice podtrhávaly Williamsonův ze své podstaty elegantní a esteticky propracovaný styl a zároveň dýchaly tajemstvím, napětím a nepřímo odkazovaly na vzrušující období největší slávy Ďagilevova souboru, kdy scénografie vytvářely takové osobnosti jako Pablo Picasso, Henri Matisse nebo Georges Braque. Podobným principem propracované jednoduchosti se řídily také kostýmní návrhy, v nichž hlavní roli hrály zajímavé detaily, tlumená barevnost a dokonalý střih. Vizuálně se tak inscenace pohybovala na pomezí výstavy moderního umění, přehlídky haute couture a veletrhu designu. Pod návrhy a realizací scény i kostýmů jsou podepsáni výtvarnice Barbora Rašková a světelný designér Tomáš Příkrý, s výjimkou originálního kostýmu pro Ovsyanick (včetně speciální pokrývky hlavy), na němž se podíleli designéři David Bamber a Rob Goodwin.
Stejně jako před více než stoletím spojilo setkání Sergeje Ďagileva a Igora Stravinského tvůrčí síly, které zásadně proměnily svět baletu, i olomoucká inscenace Pták Ohnivák / Svěcení jara dokazuje, že dialog mezi hudbou a tancem zůstává živý a inspirující. K výsledné kvalitě večera výrazně přispěla nejen Williamsonova choreografická invence, ale také solidní výkon živého orchestru Moravského divadla Olomouc pod vedením Petra Šumníka a stále rostoucí interpretační úroveň olomouckého baletního souboru. Společně tak vytvořili dílo, které s úctou navazuje na odkaz Ďagilevovy éry, a přitom suverénně potvrzuje, že Stravinského duch i po sto letech pulzuje v nových, současných formách.
Psáno z premiéry konané 7. listopadu 2025 v Moravském divadle Olomouc.
Pták Ohnivák / Svěcení jara
Libreto, choreografie a režie: George Williamson
Asistent choreografie: Duilio Ingraffia
Dirigent: Petr Šumník
Scéna a kostýmy: Barbora Rašková
Light design: Tomáš Příkrý
