Pro diváky mladé i ty nejmladší
Dramaturgové festivalu nemysleli jen na mladé, ale i na ty nejmladší. Na pomezí inscenace a výstavy půvabně balancující V záři blesku nabídlo vhled do duše výtvarníka, performera, pedagoga a teoretika umění Josepha Beuyse. Tvůrčí dvojice Veronika Vlková a Robert Smolík ve zcela jedinečném podání rozpohybovávají lněné látky, dřevěné loutky i křídu na tabuli za zvuku ticha. Protože jak zaznívá v samém úvodu, některé věci se nejlépe prožívají v tichu. Pod jemným dotykem Vlkové se z polínka vyklube zajíc, pán s kloboukem divákům pokyne pravicí – snad odkaz na samotného Beuyse – a knot svíčky doutná poklidným, očišťujícím kouřem. Snad je to estetika přírodních materiálů a uklidňující pastelové barvy, nebo snad právě ono ticho, které z představení dělá víc než předmětově-pohybové divadlo a víc než výtvarné cvičení. Čímsi nadpozemský rituál, svět okouzlující a kouzelný zároveň.
Známý i neznámý podmořský svět pak zejména dětským divákům představil kolektiv Ghost Compost inscenací Jsme, Chobotnice. Bezeslovná hříčka o přátelství i objevování sebe sama na motivy knihy Magdaleny Rutové vypráví příběh všedních věcí v nevšedních konstelacích. K čemu všemu lze například využít toustovač? Ať už je to ohřívač hranolky, pouzdro na videokazetu, nebo fešná kabelka, dvojice účinkujících těží z každého z vystavených každodenních objektů maximální komický potenciál. Na principu „co se kam vejde“ prozkoumávají, docela jako chobotnice, svými předními i zadními chapadly žehličku, kancelářskou židli či sluchátka se šňůrou s naivní zvědavostí, dětským zaujetím a naprosto vážným soustředěním. Po hře následuje… hra, tentokrát ta „opravdová“, bez scénáře a pravidel, kdy mají diváci možnost se na chvíli sami stát chobotnicemi a inscenaci vzít doslova do vlastních rukou (tedy pod hravým dozorem performerek). Na mysl se mi po zhlédnutí vkrádá myšlenka, jaká je škoda, že se po „dospěláckých“ představeních interakce s herci omezuje většinou jen na diskuze. Málokdy se naskytne příležitost si následně „pohrát“ přímo v kulisách, odkrýt taje jevištních triků či si jen tak z plezíru vyzkoušet pár rekvizit. A přitom kolik odrostlých teatrálních dětí přesně po tomhle tajně sní!
Becka McFadden se snaží v sóle Iconic Program prostřednictvím archivních záběrů svých nejoblíbenějších vystoupení i intimních rozhovorů s rodinou s humorem a notnou dávkou sebeironie doslova vybruslit z dávného traumatu z neúspěchu na ledě.
Dílo svébytné, nebo jen „ujeté“?
Pokus o návrat do dětských let, i když ne vždy těch nejšťastnějších, nabídlo sólové představení Iconic Program v Česku působící performerky Becky McFadden. Někdejší závodní krasobruslařka se ve vzpomínkách vrací k létům své slibně rozjeté, avšak ne zcela rozvinuté kariéry na ledě. Ve hravém sledu uživatelsky přístupných mini-lekcí krasobruslařských triků seznamuje diváky se světem profesionálního, často nemilosrdného sportu, jenž vyvolává slzy bolesti i štěstí – velmi často oboje najednou. Prostřednictvím archivních záběrů svých nejoblíbenějších vystoupení i intimních rozhovorů s rodinou se s humorem a notnou dávkou sebeironie snaží doslova vybruslit z dávného traumatu z neúspěchu na ledě. A skrze inspirativní hudbu a tolik milovaný pohyb, předváděný se stejnou elegancí na ledě, jako na souši, znovu nalézt ztracenou lásku k sobě samé. S dívčí zranitelností tak akorát, aby s člověkem párkrát zamávala, je stále duší mladá McFadden před diváky předvolána doslova na kobereček – bílý, s dlouhým vlasem, o ploše dvou metrů čtverečních. Právě na něm si jinak rázně a sebejistě působící, nyní však nezvykle křehký projev performerky s mnoha lety zkušeností ostří své vlastní sebevědomí. Jízda je to technicky přesná, výrazem expresivní a ladná – a skutečně v mnohém jedinečná.
Naprosto odlišným druhem zpracování osobního traumatu a vypořádávání se s vlastní minulostí byla i autorská inscenace LEMONADE (No Other Troy) režiséra a performera Tomáše Procházky. Mnoholetý výzkum vlastního nitra vyústil v hlubinný, téměř šestihodinový ponor do zákrut lidské psýché. V obskuritě sálu Venuše ve Švehlovce dělá spoluzakladatel uměleckého uskupení PINKBUS Platform z bezmála tuctu citronů citronádu – po vzoru anglického rčení, že to, co ti život naservíruje, bys měl využít ke svému prospěchu. Tady to platí beze zbytku, Procházkovo zpytované svědomí je tu formou i obsahem zároveň. Za zvuku vlastního brutálně upřímného audiokomentáře v angličtině i češtině si jako znovuvzkříšený fénix doslova sype popel (nejen) na hlavu. Nechává obecenstvo, které ho obklopuje skoro ze všech stran, samo posoudit minulost vepsanou do přítomného, zcela obnaženého těla, které v koridoru mezi diváky bloudí malátně, pomalu, jako bez duše. Střídavě věcně i dojemně komentuje trnitou cestu svého duševního zdraví od překonané závislosti na omamných látkách přes otázky sexuality a genderu až po profesní přerod z režiséra na performera. Výsledkem je kontemplativní auto-balada sice obdivuhodná svou otevřeností, strukturou ovšem rozvolněná možná až příliš a účelem přinejmenším obskurní (i když Procházkovo odhalení má jistě alespoň částečně terapeutický cíl). Co do údernosti svého sdělení ale u nás, pokud vím, nemá obdoby.
Naprostým sui generis projektem byl pak nejednoznačně zařaditelný divadelní útvar Hodinka ošklivosti. Klauzurní inscenace studentů Katedry alternativního loutkového divadla DAMU působila způli jako obskurní seance, způli folklorní vymítání zbloudilých teatrálních duchů. Fragmentární text, který nepřímo odkazuje k nemorálním činům (jakým konkrétně, opravdu těžko říct), doplňuje série více či méně návazných akcí. Kakofonní zvuky a zvířecí skřeky, pohledy do prázdna, těla střídavě strašidelně strnulá a maniakálně posedlá s končetinami mrtvě visícími či naopak zkroucenými v prapodivných úhlech v lecčems evokují tanec butó. Na rozdíl od emotivních scén japonského umění tu ale chybí jakýkoli řád, případně výkon, na který je možné se upnout. Či alespoň rámcová myšlenka. Rozhodně experiment se vším všudy, z programu ale na mě osobně zpětně čněl jako úplný „úlet“. Na druhou stranu, nezávislost má mnoho podob a kdo jsem já, abych soudila nezávislost druhého?
Pohled do budoucna
Jako v minulých letech, také v rámci letošního ročníku byl nedílnou součástí festivalu doprovodný program. Kromě networkingových setkání participujících umělců a burzy projektů z Čech i zahraničí prostor našla i herna pro dětské diváky (a jejich rodiče), debata na téma těhotenství a mateřství v kulturní sféře a v neposlední řadě dvojice moderovaných diskuzí na téma dramaturgie na českém území. Snaha o seskupení zástupců profese, jež je pro mnohé nejen obtížně definovatelná, ale zároveň (a možná právě z toho důvodu) neprávem opomíjená, je každopádně chvályhodná. Koneckonců už jen fakt, že se v pražské Husovce sešla bezmála dvacítka aktivně činných dramaturgů a dramaturgyň napříč zemí, je důkazem zájmu o společně strávený čas. Jen je třeba rozlišovat mezi profesní dekompresí a depresí, tedy produktivním sdílením praxe a samoúčelným sdílením frustrace. Mnohdy to jde ruku v ruce, pravda. Utvrzování se ve společné realitě ovšem i přes počáteční euforii ze vzájemného pochopení zpravidla nepřináší změnu. Tím spíš ve srovnání s trvale nepříznivou situací kulturní sféry na sousedním Slovensku. I proto je třeba pohledu do budoucna, který v tomto případě poskytla debata s nastupující dramaturgickou generací o možnostech profesního propojení, mentoringu a dalšího systematického vzdělávání prostřednictvím Asociace divadelních dramaturgů a dramaturgyň (ADD). Protože jestli někde začít, pak závanem čerstvého tvůrčího vzduchu.
V neposlední řadě své vůbec první diváky uvítalo v rámci Malé inventury také autorské představení, respektive work-in-progress Karola Fila Nenásilná těla. Téma limitů politické angažovanosti, občanské odpovědnosti i neposlušnosti, citu pro (ne)spravedlnost a zárodku násilí dřímajícího v každém, i sebepokojnějším lidském těle je mimořádně nosné. Nenápadné buřičství mírumilovně působícího Fila vystupuje v kontrastu k dokumentárnímu materiálu – slovy nebinární osoby zadržené a odsouzené za nenásilné protesty. Nezbývá než vyčkat, co se ze slibně rozpracované myšlenky vyklíčí.
Největším přínosem letošní Malé inventury bylo ovšem hojné využití prostor Kulturní stanice Galaxie. Svého času největší multiplex ve střední Evropě hostí od září loňského roku kromě souboru Dejvického divadla také představení divadla Minor, festival 4+4 dny v pohybu, studenty DAMU a akce spolupořádané relativně nově vzniklým nezávislým produkčním kolektivem DanceConnected. Nezaměnitelně „kinové“ uspořádání s velkorysou halou, barem s originální pestrobarevnou instalací od Krištofa Kintery a čtyřmi autonomně fungujícími sály má všechny předpoklady pro to, být centrem (nejen) kulturních setkání. Je otázkou, co se na konečné stanici bude dít do budoucna. Bude-li to tanec, tím lépe.
Psáno z festivalu Malá inventura, 19.–28. března 2026.
V záři blesku
Tvůrci: Robert Smolík, Veronika Vlková
Účinkující: Veronika Vlková
Dramaturgie: Anna Prstková
Jsme, Chobotnice
Tvůrčí kolektiv: Yanina Arlova, Sviatlana Silich, Eliška Čadová, Barbora Chrpová
Dramaturgická spolupráce: Michaela Čajkovičová
Iconic Program
Koncept, performance, choreografie, scénář: Becka McFadden
Dramaturgie, režijní spolupráce: Daniel Somerville
Video: Becka McFadden, Mariia Reshetova
Grafika: Mariia Reshetova
Technická spolupráce: Filip Obermajer, Maxim Polluksov
Scénografická konzultace: Anna Tichá
Překlad: Eva V. Ullrichová
Zvuková spolupráce: Lukáš Turza
Choreografická konzultace: Sylvie Robaldo, Jára Šimůnek
Produkce: Kateřina Kubíková, Anna Kuřátková
PR: Michaela Sikorová a Kristýna Sudková (kujme pikli)
Social media, grafiky: Adél Škvrna
Koprodukce: Beautiful Confusion, z. s., Industra Stage, Venuše ve Švehlovce
Hodinka ošklivosti
Režie: Lukáš Horn
Dramaturgie: Johana Jurášová
Scénografie: Adam Bohdal
Produkce: Markéta Křížová
Hrají: Gagik Chilingaryan, Ema Brezinová, Ema Lovecká, Zbyněk Rohlík, Vilma Vojtíšková
LEMONADE (No Other Troy)
Koncept, režie a performance: Tomáš Procházka
Performance mentorship: Matthew Rogers
Kostýmy: Vojtěch Hanyš, Tomáš Procházka
Scénografie: Ľudmila Bubánová
Scénografická spolupráce a masky: Zuzana Hudáková
Video: Tomáš Procházka, Michal Ďuriš
Produkce: PINKBUS Platform, Adriána Spišáková
Fotograf: Josef Rabara
Grafika: Barbora Šajgalíková
Nenásilná těla (work-in-progress)
Autor & performer: Karol Filo
Dramaturgická spolupráce: Tobiáš Nevřiva, Orin Rodriguez
Konzultace: Gosia Wdowik, Ira Brand, Robert Smolík
