Pouliční přikrášlená realita
Tři vyšňoření influenceři, jedna zdánlivě náhodná kolemjdoucí, lidská robo-loutka a její vnitřně rozervaný stvořitel. V improvizovaném kruhu, do něhož je diváci uzavřeli, postupně vytvářeli vztahové konstelace v místy až akrobatických pohybových sekvencích. Choreografie stylem ušitá na míru každému z charismatické šestice performerů stála na skupinové dynamice a s ní, bohužel, místy i padala. Efektní, byť možná až moc doslovná gesta a krokové variace znázorňující náklonnost, manipulaci či netečnost mezi jednotlivými aktéry vzbudily u diváků obdiv. Nicméně nepřehlednost dění, pravděpodobně úmyslně zrcadlící rozptýlení pozornosti během scrollování na sociálních sítích, způsobila ne úplně šťastné těkání, které se podařilo usměrnit až v druhé polovině. Škoda také na rozjezd zbytečně rozvleklého a jednotvárného úvodu, během něhož trojice influencerů chodila v kruhu s mobilem v ruce, zatímco se je pohoršená „kolemjdoucí“ snažila z jejich transu neúspěšně vytrhnout.
Naschvál zkreslený a zpomalený hudební podkres, mísící dunivý rytmus techna se vzdáleně povědomými tóny, skvěle dotvořil efekt zkreslené reality. Hudba i rozruch přilákaly poměrně početný dav, z něhož někteří se stali svými hlasitými projevy podpory či nepochopení nevědomky součástí oné virtuální mašinérie. Podobně i psychedelické kostýmy Aleny Podzimkové, těsně na hranici divadelního kostýmu a volnočasového oděvu, posunuly performanci z reality módního kýče do vkusné, fantazijní roviny. Bleděmodrý průsvitný komplet z plastu jako pro panenku, růžová teplákovka posetá flitry, rozevlátá patchworková sukně a martensky či černý kožený komplet skládající se z minisukně a vysokých kozaček splnily svůj účel.
Cesta do kolektivní fantazie
Na dětské diváky pak cílila hodinová fantazijní výprava Yany Reutovy Tajemství měsíčního svitu. Trojice tanečnic v představení kombinujícím moderní loutkařinu a pohybové divadlo doprovázela nejmenší diváky při prozkoumávání zákoutí tajuplného lesa, který hýřil pohybem, barvami a zvuky. Autorky se znalostí dětské duše i triků na udržení pozornosti vytvořily z divadla PONEC útulné hřiště: pavučinová brána ze sportovních sítí, rozverné pěnové žížaly, plyšový pařez obrostlý roztodivnými houbami i obklopený zvířaty, to vše se pod závojem dobrodružství stalo kouzelným.
Tereza Moulisová, Anastasiia Pavlovska a Karolína Šnajdrová v choreografii Yany Reutovy rozpohybovaly samy sebe i jednotlivé předměty tak, že celý prostor pod jejich rukama ožil podivuhodnými tvory. A soudě podle nadšené odezvy vytvořil v dětských hlavičkách úplně nový, snový svět, plný velkých tučňáků, malých slonů, mrkajících očí a neposedných prstových panáčků.
Živý hudební a vokální doprovod Milli Janatkové byl ovšem pro rozproudění představivosti klíčový. Nejen zvuky jednotlivých zvířat, ale i samotného lesa jen zcela výjimečně sklouzly ke konkrétním, srozumitelným slovům – nebylo jich totiž třeba. Navíc zapojení do zvukové kulisy pomocí skutečných i improvizovaných hudebních nástrojů udělalo z malých i větších diváků ty nejpovolanější spolutvůrce. Podnětů pro ně bylo připraveno právě tak akorát na hodinové skotačení, dostatek času na jednotlivá zastavení jak na pozorování tanečnic, tak na samostatnou hru i rozptýlení. A nutno podotknout, že se z kouzelného lesa nakonec nechtělo ani dospělým. Protože fantazii se skutečně meze nekladou a kouzla nejsou jen pro mrňata.
Báje z ráje
Yana Reutova se představila také po boku Clary da Costa v duu Paradise Birds. Výsledek dvouleté spolupráce (v rámci loňského festivalu představené coby work-in-progress) čerpal z biblického příběhu o Evě a Lilith. Dvě ženy Adama, které byly vyhnány z ráje každá v jinou dobu a z jiných důvodů, se v rámci legend nikdy neměly šanci potkat tváří v tvář. V nové dramaturgii tanečnic-choreografek k tomu nyní dostaly příležitost, jež nezůstala tak docela promarněna.
Na první část, původně uvedenou samostatně jako sólo da Costy Peel the Onion, navázala smyslná hra na objevování ženství v jeho rozličných podobách i skrytých tužbách. Zatímco projevem výbušná da Costa ztvárnila rebelskou amazonku s plamenným zápalem, křehká Reutova se svým něžným, trochu ublíženeckým výrazem byla vedle ní ztělesněním submisivní Evy.
Soustředěná chemie mezi tanečnicemi ovšem nezakryla nedostatky jak v rovině scénografické, tak choreografické. Obojímu přitom uškodilo trvání na kontrastu mezi dvěma tanečnicemi, diametrálně odlišnými již tak vizuálem i projevem. Pominu-li fakt, že dramaturgickou linku bylo možné spatřit na hony daleko (což u interpretací mýtů může být dokonce žádoucí), někdy se větší abstrakce vyplácí spíš než polopatická průhlednost, zvlášť jde-li o interpretaci doslovnou. Práce s ostrými, kontrolovanými, přímými liniemi těla jedné a nespoutaná „neučesanost“ a zaoblenost pohybů druhé by v té správné míře k žádoucímu vykreslení rozdílů bohatě postačily. Zrcadlení pohybů v marné snaze o napodobení elegance či naopak vervy té druhé ovšem působilo spíše mechanicky, stejně tak závěrečná chůze bok po boku „do západu slunce“, protnutá rádoby ledabylými dotyky paží i rukou, mohla být provedena méně na sílu, a nesklouznout tak k platonickému klišé.
V Tajemství měsíčního svitu autorky vytvořily z divadla PONEC útulné hřiště: pavučinová brána ze sportovních sítí, rozverné pěnové žížaly, plyšový pařez obrostlý roztodivnými houbami i obklopený zvířaty, to vše se pod závojem dobrodružství stalo kouzelným.
Celkový dojem jisté zdánlivé nekompatibility byl také podpořen nesourodostí kostýmů (zelenkavý vílí komplet se sukní versus rudý, rozevlátý kalhotový kostým), s nimiž se ovšem v průběhu děje, směřujícího k silnému poutu mezi ženami, nijak nepracovalo. Nejsilnější momenty tvořily chvíle očního kontaktu mezi ženami i pohledy do diváků, zejména v relativně sugestivním výjevu, při němž tanečnice postupně synchronizovanými pohyby pánví v polosedě, pololeže došly poprvé ke společnému rytmu, jakémusi bezeslovnému porozumění. Tehdy bylo jejich propojení maximální, takřka hmatatelné, a další, byť ne zcela neoriginální náznaky jejich spříznění již tento moment co do hloubky a intenzity nepředčily.
Co je skutečnost a co ne, je v dnešním světě čím dál složitější rozpoznat. A to nemusí jít zrovna o deep fake. Dennodenně se éterem šíří alternativní pravdy, na fotkách se děláme krásnější a v pohádkách zpravidla vyhrává dobro, i když ti všímavější (resp. zkušenější) vědí, že realita je jinde. Krása umění spočívá v tom, že se na to, co je či není skutečnost, nemusíme vázat. Je chvályhodné se právě skrz umění k našemu proměňujícímu se vztahu k realitě vyjadřovat, a tím vyzdvihovat důležitost autenticity, přítomného okamžiku a života v pravdě. Kýč a klišé své místo v boji za pravdu a pravdivost jistě mají, nicméně spoléhat se jen na to evidentní, černobílé, přímočaré je krátkozraké řešení. Vkus je možná subjektivní hodnota, nicméně kvalita, soudržnost a originalita nikoli. A právě tyto hodnoty je třeba zejména v posuzování pravdivosti umění nekompromisně bránit a prosazovat.
Psáno z představení 14., 19. a 22. června, festival TANEC PRAHA.
Overexposed
Koncept, choreografie, režie: Adriana Štefaňáková
Performeři: Adriana Štefaňáková, Veronika Prielozna, Eliška Jirsová, Tomasz Gawacki, Fanny De Ponti, Don Mulefu
Kostýmy: Alena Podzimková
Tajemství měsíčního svitu
Koncept, choreografie: Yana Reutova
Performeři: Tereza Moulisová, Anastasiia Pavlovska, Karolína Šnajdrová
Dramaturgie: Lia Prentaki
Světelný design: Pavel Kotlík
Hudba: Milli Janatková
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous
Produkce: Dancehood, z. ú.
Koprodukce: TANEC PRAHA International Dance Festival
Paradise Birds
Koncept: Yana Reutova (CZ/UA) & Clara Da Costa (BR) & Yanitsa Atanasova (BG)
Choreografie, performeři: Yana Reutova (CZ/UA) & Clara Da Costa (BR)
Dramaturgie: Yanitsa Atanasova (BG)
Světelný design: Pavel Kotlík (CZ)
Hudba: Jana Kubánková, Gabriela Vermelho (CZ)
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous
Produkce: Dancehood, z. ú.
Koprodukce: TANEC PRAHA International Dance Festival
