úhel pohledu

Kdekoliv, kde pracujeme s kolektivem lidí, stojí za to k sobě přistupovat partnersky, nastavit si společné klima, ve kterém budeme fungovat, nebát si říct o své potřeby, a to srozumitelně a jasně, bez omlouvání, vysvětlování či obhajoby…

Tak dlouho se nezávislé profesionálky a nezávislí profesionálové v umění a kultuře soustředili na idealistické plány o statusu umělce a umělkyně, až jim, jak se mi zdá, uniklo, co se na ně ve skutečnosti valí. 

Nedělají chyby, jsou stoprocentně objektivní, se svými texty vždy naprosto spokojení. Recenze píší na počkání a během představení jim neunikne ani párající se nitka na kostýmu tanečníka v zadní řadě.

Česká taneční platforma. Má to v názve. Česká... Je to ale skutočne tak? Pri pohľade na program je zrejmé, že diela českých tvorcov/kýň sú v menšine.

​„Násobili sami sebe o iluze.“ Násobili. Sami. Sebe. O iluze. Tahle podivně záhadná, obrazotvorná, imaginativní až mystická věta z recenze Hany Strejčkové...

Ještě před dvěma lety se vedly poklidné salónní debaty o umělé inteligenci, která se jevila jako cosi mysteriózního a vzdáleného skutečnosti. 

Kdyby byl před tuzemské weby píšící o tanci náhle umístěn mimozemšťan, dospěl by možná k názoru, že tanec se u nás z nějakého důvodu provozuje výhradně v Praze. 

Když jsem otevřela Přílohu č. 2 Oborové strategie nezávislého tanečního a pohybového umění od Vize tance, jala mě zlost. Opravdu někdo poslal takový text jako oficiální dokument na ministerstvo kultury? 

Finanční podpora z Národního plánu obnovy nebo z Fondů EHP a Norska vnesla do sféry tance a pohybových umění rozšířené možnosti výzkumu a formulace strategií. 

Únorové pondělní ráno. Zvoní telefon. Ze sluchátka se ozve: „Slečna kritička jistého zpravodajského média? Tady ředitelka nejmenovaného divadla. Dovolte mi se vám osobně omluvit za to, že vám náš choreograf rozmazal psí hovno po obličeji.“

Pomalu se o tom začíná mluvit. I já jsem nedávno navštívil představení, jehož hlavním nápadem bylo obsazení tanečníků starších výhradně čtyřiceti dvou let.

Odjakživa jsem byla alergická na taneční hrdinství. Známe to všichni – tanečník přece přežije všechno. Vyhodí si koleno a nejpozději za týden už hopká na sále. 

V polovině ledna se konalo první kolo talentových zkoušek na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, prestižní taneční školu v ČR, a mnohými považovanou za tu nejlepší u nás. Zúčastnilo se také nemalé množství frekventantek Baletní přípravky Národního divadla, tedy instituce, která připravuje malé tanečnice a tanečníky na profesionální jevištní dráhu. 

Praha hledá způsoby, jak rozeznat a finančně podpořit excelentní umění a kulturu. A je dobře, že k tomu vede debatu, do níž zapojuje kulturní aktérky a aktéry.

Jsou věci, kterým se každoročně v období od listopadu do ledna těžko vyhneme. Například slevové horečce, oslnění milionem zběsile blikajících světýlek, mírné alergii na hlas Mariah Carey, a taky… přívalu Louskáčků.