Není to sen? Podávat výkony vrcholového atleta, mít dokonalou taneční postavu a žít z minimálního množství jídla? Zejména ve světě mladistvých tanečníků*tanečnic se to považuje za standard. Naše těla ale nejsou perpetuum mobile, nezbytně potřebují externí doplnění energie, a pokud ji nemají, dříve či později nám prohřešky mládí připomenou.
Téměř na každou negativní akci existují víceméně tři základní reakce. Útěk, tedy zalézt si do kouta a tam si v tichosti lítostivě foukat bebíčka. Útok. Třeba kladivem. Nebo povznesená netečnost, kterou můžete demonstrovat svou intelektuální převahu a vyrovnanost. Jenomže na pasivní rezistenci já nejsem zrovna Kubelík.
Jako lidské pokolení nás napříč generacemi, geopolitickou situací, hranicemi a sociálními vrstvami spojuje relativně pramálo. Ale olympijské zápolení, během něhož jedinec překonává sám sebe, aby mohli skrze něj ostatní pociťovat jakousi parasociální hrdost, do oné podmnožiny pramála jistě patří.
Od té doby, co se nová vláda ujala svých ministerských postů, je o Ministerstvu kultury slyšet víc, než bývá v Česku zvykem. Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) se resortu ujal s razancí.
Baletní svět. Elegantní? Bezpochyby. Přísný? Děsivě. A upjatý tak, že by mu sešněrovanost mohl závidět nejeden viktoriánský korzet. Balet je nedotknutelný chrám píle, pokory a nejvyšší estetiky, kde sebemenší nadsázka hraničí s uměleckým rouháním. A diváci?
Hranice mezi uměleckou abstrakcí a obyčejnou prázdnotou je až nepostřehnutelně tenká. Před časem jsem navštívila reprízu jedné z inscenací českého souboru současného tance. Šlo o technicky jisté, řemeslně přesné představení: tanečníci podali sebevědomé výkony, scénografie fungovala, hudební dramaturgie plynula. A přesto bych bez anotace nevěděla, o čem to vlastně bylo.
