Slovo „zastaralé“ dnes funguje jako účinná zbraň: neznamená, že něco nefunguje, stačí, že to známe. Pak už jen přijde jednoduchý krok: označit to za neaktuální, nepodpořit a jít dál. Opravdu ale musíme pořád začínat znovu, nebo v honbě za novostí přehlížíme hodnotu toho, co už existuje?
Na jedné misce vah dílo plné estetických kvalit, schopné redefinovat žánr a vstoupit do kulturní historie lidstva. Na druhé autorská osobnost se značně zkorodovaným morálním kreditem. A uprostřed toho všeho jako soudní stolec lidé, z podstaty nejnedokonalejší měrná jednotka čehokoli. Takže teď co?
Než se dostanu k destabilizované situaci v kultuře v Česku, odskočím si nejprve na sousední Slovensko. V březnu totiž dospěla poprava slovenské kultury, realizovaná současnou vládou premiéra Roberta Fica, do další fáze. Rada Fondu na podporu umenia rozhodla o zrušení víceletých smluv na podporu projektů nezřizované kultury.
Kulturní sféra šokovaná a zaměstnaná katastrofismem, který nastolila aktuální politická reprezentace, se zabývá ještě zdánlivě mimoběžnou věcí: spravedlivým odměňováním a etikou práce v kultuře a umění. A to celé v kulisách rozpočtového provizoria, drastického snížení rozpočtu Ministerstva kultury a podivné komunikace jeho vedení s veřejností.
Není to sen? Podávat výkony vrcholového atleta, mít dokonalou taneční postavu a žít z minimálního množství jídla? Zejména ve světě mladistvých tanečníků*tanečnic se to považuje za standard. Naše těla ale nejsou perpetuum mobile, nezbytně potřebují externí doplnění energie, a pokud ji nemají, dříve či později nám prohřešky mládí připomenou.
Téměř na každou negativní akci existují víceméně tři základní reakce. Útěk, tedy zalézt si do kouta a tam si v tichosti lítostivě foukat bebíčka. Útok. Třeba kladivem. Nebo povznesená netečnost, kterou můžete demonstrovat svou intelektuální převahu a vyrovnanost. Jenomže na pasivní rezistenci já nejsem zrovna Kubelík.
