Malý soubor, velký titul. Na plakátu Labutí jezero, Bajadéra nebo Louskáček, na jevišti dvacet oblastních tanečníků, kteří mají obsáhnout svět vytvořený pro několikanásobně větší ansámbly, a v premiérovém hledišti pražští kritici, kteří mají inscenační verze klasických baletů v malíku.
Stejně jako v galerijních sbírkách vystavují obrazy starých mistrů, tak taneční soubory kamenných divadel zařazují do repertoárového portfolia klasické balety. Na milost je musí vzít i ti nejzarputilejší škarohlídové a zatracovači tradice, protože bez odkazu let minulých by taneční umění nebylo tím, čím je dnes, neb obzvláště evropští modernisté by se neměli vůči čemu vymezovat.
Dnes se v širých vlnách internetu již pojedenácté odehrává World Ballet Day. Světový den baletu, který jako jiné, jemu podobné Mezinárodní a Světové dny žen, gumových medvídků a ztracených ponožek mají za cíl upozornit či oslavit fenomén, jež může být v běžném, civilním životě neprávem přehlížen či marginalizován.
Když mě z redakce Tanečních aktualit oslovil šéfredaktor Josef Bartoš s nabídkou, abych reagoval na článek Jany Bohutínské „Jak si zákonodárci kulturou vytřeli zadek“, rád jsem nabídku přijal.
Jsou těla tanečnic a tanečníků tím, co vydělává, či tím, co je vykořisťováno? Co když jejich schopnosti plní kasy ostatních, ne jich samých?
V mé sociální bublině plné tanečnic a tanečníků na volné noze vnímám jeden významný a zároveň problematický trend, který odpovídá dnešní výkonnostní společnosti. Je jím schopnost být na třech místech najednou. Nikde pořádně, ale všude alespoň trochu.
