Nezávislý produkční kolektiv DanceConnected pokračuje v rozvíjení programu současného tance v Kulturní stanici Galaxie na pražských Hájích. Únor 2026 se stane mimořádně koncentrovaným měsícem: do Galaxie přinese tři premiéry tanečně-performativních inscenací a dva festivaly.

Kariéra italského tanečníka Federica Ievoliho, v současnosti prvního sólisty baletu Národního divadla v Praze, má v uplynulých deseti letech konzistentně stoupající charakter. Od sborových úloh se postupně propracoval k titulním partům klasického i moderního repertoáru a získal si pozornost laické i odborné veřejnosti.

Baletní svět. Elegantní? Bezpochyby. Přísný? Děsivě. A upjatý tak, že by mu sešněrovanost mohl závidět nejeden viktoriánský korzet. Balet je nedotknutelný chrám píle, pokory a nejvyšší estetiky, kde sebemenší nadsázka hraničí s uměleckým rouháním. A diváci?

Profesionální tanečníci a tanečnice mají napříč styly víceméně společný velmi raný začátek svého tréninku. Tělo je potřeba začít formovat co nejdříve, aby bylo dostatečně tvárné, a budovat mu postupně sílu, aby následně něco vydrželo.

Rok 2026 přináší Jihočeskému divadlu bohatý program i zásadní institucionální změnu. Divadlo se jako první v České republice stalo veřejnou kulturní institucí. Dramaturgicky vstupuje do nového roku se třemi silnými projekty, které propojují regionální identitu s celostátním i mezinárodním přesahem.

Je mrazivé ráno. Jinovatka kreslí na okna jemné, pomíjivé obrazce a vzduch má v sobě zvláštní jasnost, jakou známe spíše z hor než z města. Vydávám se z jílovských lesů na okraj Prahy. Cílem mé cesty je vila Portheimka, kde mě vítá energická žena s jasnou vizí a klidem...

Program 7 vrací na repertoár tři výrazné choreografie juniorského souboru Baletu NdB2 a stává se jeho první premiérou v roce 2026. Večer nabídne setkání s díly, která formovala tvář souboru v uplynulých sezonách a přinese energii mladých tanečníků, silnou emocionální výpověď i současný taneční jazyk. Premiéra proběhne 29. ledna v divadle Reduta, reprízy následně 30. ledna, 1. a 19. února.

Hranice mezi uměleckou abstrakcí a obyčejnou prázdnotou je až nepostřehnutelně tenká. Před časem jsem navštívila reprízu jedné z inscenací českého souboru současného tance. Šlo o technicky jisté, řemeslně přesné představení: tanečníci podali sebevědomé výkony, scénografie fungovala, hudební dramaturgie plynula. A přesto bych bez anotace nevěděla, o čem to vlastně bylo.