Reaguje na: Re: Byla jste tam vůbec?
Velmi trefný příspěvek k diskuzi.
Tyto pochybnosti jsem o autorce textu rovněž uvedla na Facebookových stránkách.
Snad se již nic takového nebude opakovat a recenzistka bude svou kritiku nejlépe směřovat do jiného profesního odvětví.
Vážení komentující,
bohužel, k faktickým chybám skutečně došlo, za což patří studentům i organizátorům naše omluva. Faktem ale je, že jsme lidi a lidi dělají chyby. Když jsem nabízel Lence Trubačové, aby tento večer reflektovala, sám jsem jí ho nabízel jako absolventský koncert. A to jsem na konzervatoři i vyučoval a děvčata osobně znám. Chyby se dějí.
Rád bych zde ale vypíchnul jeden důležitý fakt: pokud nemá recenzent k dispozici program s anotací k dílu, skutečně pak může dojít k odlišným interpretacím, než původně autorka choreografie zamýšlela. A myslím, že to není nutně špatně. Sama Monika Štarková ve svých komentářích zmiňovala, že tanec se neprojevuje slovem, což nutně implikuje mnohovrstevnatost významů. Význam pro každého pak může být jiný, zejména pokud nemáte další pomocná vodítka. To je v současném tanci poměrně běžný případ (a zcela záměrně nepíšu problém).
Zcela zásadně bych se ale chtěl ohradit vůči třem výtkám zmíněným v tomto diskuzním vlákně:
1) Považuji za naprosto nemístné navážet se do Lenky Trubačové a jejích pisatelských kvalit. Hodnotit můžete její pisatelský výkon, tedy vzniklou reflexi večera, ale neschovávejte svou kritiku za osobní útoky a výpady tak, aby byly více „vidět“. Považuji to za neférové jednání, odborně se tomu říká argumentační faul.
2) Povinností recenzenta není obcházet divadlo a ptát se přítomných, zda se jim představení líbilo. Neděláme sociologický průzkum, ale reflektujeme viděné. Aktuálně jsem si představil, kdybych tento navrhovaný postup udělal při poslední premiéře Baletu Národního divadla... to by asi vznikl zcela jiný text, pod který bych se ale nikdy sám nepodepsal.
3) Fakt, že autorka nezmiňuje v textu všechno, co se na jevišti událo (odkazuji se nyní na výtku vůči nedostatečné reflexi uvedení Dona Quijota a následný útok, že jich autorka viděla velmi málo – o čemž, vzhledem k jejímu zájmu o balet , opravdu pochybuji), přeci neznamená, že na představení nebyla. Autor má vždy právo vybrat to, co považuje za nejdůležitější a nejpřiléhavější pro vlastní argumentaci. A v tom je síla autorské tvorby, naším úkolem není pořizovat detailní záznamy choreografií. Od toho existují kamery nebo notační systémy, pokud byste chtěli být opravdu přesní.
A závěrem bych se rád vrátil ke komentáři Kryštofa Šimka, protože v něm používá překroucené informace, na nichž staví vlastní argumentaci. Ohledně „obhajoby“ kritiky měl zřejmě na mysli můj poslední sloupek Opovaž se to popsat. Pokud si ale text přečtete pozorně, zjistíte, že se nejedná o obhajobu taneční kritiky jako takové, ale o argumentaci běžně využívaných postupů při psaní. Jedná se tedy o jiné téma, než tvrdí Kryštof Šimek. Buďme, prosím, přesní, když to vyžadujeme po ostatních.
Závěrem se ještě jednou za redakci omlouvám za vzniklé chyby, k nimž v tomto případě došlo. Naší snahou je jim napříště předejít.
J. Bartoš
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr