420PEOPLE na vlně pohybové opulence. Devízou jsou výkony tanečníků, kteří mistrně ovládají svá těla

Inzerce

Kintsugi může být rovněž považováno za fyzickou manifestaci zenového principu mušin („čistá mysl“), který zahrnuje žití okamžikem, vyrovnanost se změnami i nezájem aktivně měnit svět. I Kuneš počítá s neopakovatelností přítomnosti a pojímá ve svém díle stav narušení i obnovy jako životní samozřejmost. Poukazuje na nutnost sdílení zkušeností s druhými, neb odklon od individuální sebestřednosti a komunikace s okolím zasazené rány lépe hojí, a pokud nejsou smrtelné, mohou nás vyztužit a nabídnout jiný pohled na životní události. Domnívám se, že řada sekvencí čerpá z kreativní pohotovosti tanečníků, a každé představení se tak může v nuancích lišit.

Na černém baletizolu stojí šestice tanečníků zprvu skrytá za béžovými figurínami. Zpoza nich vstupuje do jevištního ringu čtveřice žen a dvojice mužů. Padají na zem a pomalu se zvedají za doprovodu hudební mixáže klavírních melodií s postupně akcentujícím rytmem. Jsou konfrontováni se souměrnými údy modelů čtyř dámských a dvou pánských umělohmotných obnažených těl v rozličných posturách. Hladkost a neporušenost těchto figurín je pro taneční sextet výzvou, jak a zda dosáhnout oné „dokonalosti“ artificiálních objektů nebo přijmout nedostatky a pochyby za své.

Tanečníci zahlcují svými těly scénu, prýští z nich energie a odhodlanost, s níž vzdorují momentům, kdy se pohyb zadrhne a neplyne organicky. S těmito momenty se musí vyrovnat a překonat pomyslný bod zlomu.

Nehybní, plastoví manekýni jsou posléze odsunuti stranou a dění na jevišti nabírá rychlost a spád. Tanečníci zahlcují svými těly scénu, prýští z nich energie a odhodlanost, s níž vychytávají chvíle, kdy se pohyb zadrhne, neplyne organicky a zastavuje se na pár vteřin někde uprostřed nedokončené pohybové fráze. S těmito momenty se musí vyrovnat, najít balanc, anatomickou provázanost a fluiditu, aby mohli pokračovat dál a překonat pomyslný bod zlomu.

Nohama ve vzduchu, s rukama na zemi
Tělesnost je tu hmatatelná jak v tekutém propojení fyzických partií, tak v jejich desintegraci, když tanečníci v široké pozici vrávorají na místě. Taneční materie houstne, překvapuje proměnami jak hudebními, tak choreografickými. Zní tu rovněž popové songy, jejichž rytmus srocuje dosud roztříštěné společenství do jednoho šiku. Všichni aktéři přešlapují shodně s tepem písně na místě, jemně pohupují boky a různě gestikulují. V tyto okamžiky je taneční materie zjednodušená a její elementárnost zklidňuje dosud rozbouřené a prudké výstupy. Jako by chytlavá melodie alespoň na chvíli zhojila svou triviálností praskliny na těle i na duši. Toto odlehčení navazuje na ambientní zvukovou krajinu Briana McBridea a Briana Ena, jejichž kompozice tvoří páteř hudebního výběru navozujícího meditativní atmosféru.

Bryskní tempo střídá zpomalení, výrazné kroužení paží a výpady nohou přerušuje škubání rukou či rychlé pronikání jemných impulsů do celého těla. Tanečníci se odráží od podlahy vzhůru, převalují se na ní, zemskou gravitaci si vychutnávají každým pórem svých těl, mnohdy jsou nohama ve vzduchu, rukama na zemi a hlavou pár centimetrů nad ní. Dámské kvarteto a pánské duo vykazuje až akrobatické dovednosti a mrštnost, mistrně zachycuje prudký pohybový příboj a automaticky navazující ztišující odliv.

Během hodinové inscenace jsou některé figuríny odneseny za průsvitnou tmavou roletu, za níž se tanečníci převlékají. Hrací ring se vyprázdní a lze do něho vstoupit v jiném ošacení. Tentokrát ženy mají na sobě sukně, jež předtím měli jejich partneři, kteří vystupují i v bílých bermudách s drobnými štrasy. Odlesky hází i Venda Kuželová v přiléhavém úboru s prodlouženými nohavicemi a s geometricky vymezenými pruhy různých barev. Její kolegyně jsou oblečeny stejně, jen se liší odlišnými barvami stejně navrženého patchworkového kostýmu. Jeho pomyslné švy odkazují k tématu inscenace, do níž se prolíná i potřeba objetí, po němž Eliška Hulínská v načervenalé říze v jednom z obrazů dychtivě prahne. V jiném se pak balí do stříbrného staniolu, se kterým vytváří vzdouvající se stříbrné víry.

Téměř ve finále jsou figuríny rozmístěny po diagonále. Možná představují vzory, kterým se chtějí tanečníci přiblížit. Ti si uvědomují svá váhání, chyby a pukliny, které se stávají součástí jejich individuální i společně sdílené minulosti, současnosti i následného času.

Kunešova choreografie, zasazená do propracovaného svícení, nabízí divákům řadu výkladů i asociací. Ty mohou být zcela jiné než ty moje. Záleží na tom, jak dalece vás taneční materie pobídne k hledání významu choreografického obsahu na vlastní pěst a zda v inscenačním temporytmu, postupem času neměnném, neztratíte pozornost. Stoprocentně si lze vychutnat obdivuhodný zápal a flexibilitu Francescy Amy Amante, Elišky Hulínské, Vendy Kuželové, Veroniky Tököly, Filipa Staňka a Michala Tomana, na jejichž fyzických kvalitách a přednostech Kintsugi stojí. Nebo se spolu s nimi možná ponoříte do hlubokého a soustředěného rozjímání, kdy necháte věci plynout bez snahy je hned hodnotit, analyzovat nebo měnit.

Psáno z premiéry 10. října 2026, La Fabrika.

Kintsugi
Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci
Dramaturgie: Lucie Němečková
Light designer: Karlos Šiměk
Hudba: Brian McBride, Brian Eno
Hudební supervize: Exhausted Modern
Kostýmy: Olo Křížová
Scénografie: Hynek Dřízhal