Butterfly Effect se odehrává v sugestivní scénografii. Avizovaný obsah je ovšem na jevišti méně přesvědčivý

Inzerce

Košatá myšlenková trajektorie
Adam Sojka, zdatný interpret souboru Lenky Vágnerové či DEKKADANCERS, se uplatňuje i jako choreograf (například pro baletní soubor Jihočeského divadla vytvořil jednoaktový Deník přání). Ve svém nejnovějším opusu se rozhodl rozvést myšlenky o pomíjivosti okamžiku, který zásadně ovlivňuje to, co se nám i kolem nás děje. A přemítáním o čase, polemikou o příčinách a důsledcích událostí se v padesátiminutovém Butterfly Effect důsledně zaobírá. Navíc svou intelektuální trajektorii značně rozkošatěl, což se ukázalo v divadelním zpracování jako nemalé úskalí.

Již při vstupu do hlediště slyšíte tlumený hudební podkres, na pravé straně jeviště sedí na židlích tři tanečníci – František Šourek a Arturo Pérez del Campo v kalhotách a košilích, Anya Beth Clarke v sukni, roláku, podkolenkách. Dívají se nepřítomně před sebe, jsou jako těla bez duše. Jediným, kdo je schopen zažít přítomnost, je Jaroslav Kolář v roli Pozorovatele. Nejprve je mu vyhrazen prostor na vyvýšeném, malém pódiu vlevo, kde sedí v kostkovaném obleku v křesle pod světlem velké stojací lampy, s vytřeštěným výrazem krouží tělem a vypadá to, že se noří do svých vzpomínek. Neklidných až traumatizujících.

K sedící trojici se přidává tanečnice Tess Sheppard ve vínových, širokých kalhotách, bílém tričku a černé vestě. Vchází na hrací plochu dveřmi, které mají futra nasvícená ostrým, bílým světlem. Dveří rámuje prostor několikero a představují průchod do jiných dimenzí. Snad do nevědomí či tam, kde se ocitáme po smrti.

Scénografie je jednoduchá a působivá, rozvrstvená do několika rovin. Jak jsem se již zmínila, máme tady malé pódium, na němž se často pohybuje Pozorovatel. V úrovni prvních řad hlediště se pak odehrává většina akcí a v samém závěru je odhalena scéna v pozadí – na ní se protáčí velký kolotoč s pruhy textilie, pod nímž ve finále Kolář stojí.

Choreografie je vystavěna na komunikaci dvou tanečních párů, které inscenací téměř bez přestání procházejí. Jako stíny minulosti, stíny zemřelých zjevující se v ozářeném průzoru dveří, když tanečník nadnáší tělo bezvládné partnerky.

Kolotoč života
Dění doprovází elektronická hudební mixáž, pod kterou je spolu se Sojkou podepsán Petr Duchalík. Zprvu slyšíme tlumené beaty, jež později nabírají na gradaci, a do poklidné choreografické kompozice využívající partnerské souhry dvou párů pronikají impulsivní, rychlé pohyby ramen, hlavy a dalších částí těla. V závěrečných minutách se sálem linou klavírní melodie, jež taneční textura nevstřebává. Tyto harmonické sekvence nabízejí stínohru vytvářenou tanečníky za pomoci baterky – Kolář bere z malého kolotoče stojícího uprostřed spodní hrací plochy letadlo a pomalu s ním prochází po obvodu scény, jedna z aktérek nasvěcuje panenku. Kolotoč je zde pravděpodobně metaforou životního koloběhu a hračky na něm umístěné jsou nejspíše připomínkou dětství i dospělosti, když tanečnice houpe pískací kačenku jako malé dítě.

Dopátrat se smyslu jednotlivých výjevů není vůbec lehké. Dají se vyložit coby oživlé reminiscence, jimiž se útržkovitě nahlas zaobírá Kolář/Pozorovatel a do nichž je krom avizovaného přimícháno i něco málo existencialismu, když se tu pronáší cosi o možnostech volby, před niž jsme postaveni. (V programu se sice o Jeanu-Paulu Sartrovi, představiteli tohoto směru, nepíše, ale vypadá to, že ideové předivo se tu opírá kromě jiného i o jeho známý výrok: „V jednom smyslu je volba možná, ale co není možné, je nevolit. Vždycky si můžu vybrat, ale musím vědět, že když si nevyberu, je to pořád volba.“). Nakonec i sám Sojka vás staví před rozhodnutí, zda jste ochotni zabývat se namíchaným myšlenkovým koktejlem, či ne.

Choreografie je vystavěna na komunikaci dvou tanečních párů, které inscenací téměř bez přestání procházejí. Jako stíny minulosti, stíny zemřelých zjevující se v ozářeném průzoru dveří, kdy tanečník nadnáší tělo úplně bezvládné partnerky jakoby se vznášející nad zemí. Duety se velkou měrou odehrávají ve zpomaleném tempu, zadržovaném čase, k němuž se váže pozvolné plynutí. Partneři opakovaně reagují na letmé i výraznější doteky, pokládají hlavu do dlaní toho druhého a nechají pohyb přetékat dále do prostoru. Vyvažují se navzájem, pouštějí na zem a opět se setkávají v objetí, hromadném seskupení. Kolář taneční kvarteto sleduje zpovzdálí i zblízka, ale výrazný kontakt nenavazuje. Tanečníci kolem něj jsou jako přízraky ztělesňující jeho duševní pochody. Ale význam posléze odkrytého akvária, do něhož Kolář hází rudou růži a roztrhané dopisy, jsem nerozluštila.

Teorie chaosu, o níž se Butterfly Effect opírá, je vědecká disciplína zkoumající nelineární dynamické systémy, které jsou vysoce citlivé na počáteční podmínky, což vede k nepředvídatelnému, zdánlivě náhodnému chování. Umělecky dal Adam Sojka syžetu jevištní řád, „zaobalil“ ho do kvalifikovaných studií uvedených v textu programu a Pavel Knolle inscenaci zdárně a funkčně scénograficky zarámoval.

Podtitul Butterfly Effectu upozorňuje na fascinující taneční příběh. Po návštěvě představení bych volila střízlivější superlativ. Těmi bych naopak nešetřila v případě interpretů, zvláště dámského dua, jež bylo krásné, velmi elegantní a jedním slovem výtečné.

Psáno z premiéry 30. dubna 2026, Malé divadlo, Liberec.

Butterfly Effect
Fascinující taneční příběh inspirovaný teorií chaosu
Režie, choreografie, námět a scénář: Adam Sojka
Hudba: Petr Duchalík, Adam Sojka
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Light design: Karel Šimek