Baletní tituly uváděné v libereckém Malém divadle využívají jak zvýšeného jeviště, tak i jakési předscény pod ním – komorní prostor díky tomuto rozvržení nabízí velkorysou hloubku, čehož tvůrčí tým v případě inscenace Hory a údolí plně využil. Scénografie Anny Marie Kocychové pracuje s jednoduchým, funkčním rozdělením prostoru. Horní jeviště rámují dva stromy, v zadním plánu visí látka, která se v průběhu večera proměňuje v horský horizont. Spodní scéna s lavičkou z palet a dekami působí civilně, téměř komunitně. Úvodní obraz situuje Tuláka (Richard Svoboda) mimo skupinu – sedí stranou, fyzicky oddělený od prostoru, který si ostatní postupně zabírají přinášením větví a rozšiřováním stromů do hloubky jeviště. Komunita doslova buduje svůj svět.
Program odkazuje ke skotské slavnosti ceilidh, tedy společenskému setkání založeném na hudbě, tanci a sdílení, což je v inscenaci patrné: sbor není anonymní těleso, ale živá komunita. Kostýmy (Anya Beth Clarke) kombinují současný streetwear s tartanovými sukněmi a kilty. V tomto ohledu je výtvarná koncepce čitelná a konzistentní, přičemž nejde o folklorní rekonstrukci, ale o zvýraznění vizuálního znaku zvolené identity – skupina mladých lidí, kteří si tradici přetvářejí do současné podoby.
Hory a údolí nesou znaky rané autorské práce – zejména v nejisté kompoziční soudržnosti a v práci s temporytmem. Zároveň je zřejmé, že Lucy Grace Macphail má jasnou představu o tématu i vizuální rovině inscenace – obrazy jsou promyšlené, motiv komunity čitelný a pohybový jazyk má svou identitu.
První část večera stojí především na skupinových choreografiích inspirovaných strukturou tradičních skotských tanců. Práce v liniích, opakování krokových vazeb, frontální orientace a gradace tempa vytvářejí jasný formální rámec. Je zřejmé, že Macphail vychází z konkrétního tanečního idiomu a snaží se jej transformovat do scénického kontextu, přičemž místy choreografie připomíná muzikálové výstupy.
Problém však nastává, když se zvyšující se hudební dynamikou se pohyb místy rozpadá do sekvencí, které na sebe organicky nenavazují. Přechody působí tvrdě, jako by se jednotlivé prvky řadily vedle sebe bez dostatečné vazby. Nezdá se však, že by šlo o vědomou fragmentaci, spíše o nedotaženou kompoziční kontinuitu. Tanečníci navíc ne vždy udrží rytmickou preciznost při vyšším tempu, což je u inspirace skotskými slavnostmi citlivé místo.
Konzistentním prvkem je práce s odděleným pohybem horní a dolní poloviny těla. Paže a nohy často fungují izolovaně, jako by šlo o dva paralelní systémy. Tento pohybový jazyk má svou logiku a v komornějších situacích zde funguje lépe než ve velkých skupinových strukturách, a právě v intimnějších pasážích působí inscenace nejjistěji.
Výrazně vyšší kvalitu mají duety. Vztah Tuláka a Isly (Nuria Cazorla Garcia) je vystavěn na plynulejší partnerské práci a měkčí dynamice. Cazorla je technicky velmi jistá, s výraznou prací nártu a chodidla; její pohyb má lehkost i přesnost, v partneřině působí přirozeně a přesvědčivě.
Richard Svoboda je fyzicky disponovaný, flexibilní, svůj pohybový materiál zvládá bez obtíží, v herectví a prožitku postavy však zůstává překvapivě jednotvárný. Tulák má procházet od zvnitřnělého outsiderství k přijetí své vlastní cesty, ale výrazová diferenciace jednotlivých fází není výrazně odstupňovaná, jeho postava se vyvíjí spíše situačně než vnitřně.
Druhá dvojice, Angus a Eilidh (Russel Nokes a Anya Beth Clarke), přináší potřebnou lehkost a energii. Clarke dodává roli mladickou rozvernost, Nokes jí je rovnocenným partnerem, který i díky své muskulatuře a přirozené „drzosti“ dodává tanci šarm. Jako pár působí vyrovnaně a sehraně, jejich rytmické cítění je přirozené a přesné. V jejich výstupech se naplno ukazuje, jak může být skotská taneční inspirace živá a současná.
Po přestávce se inscenace přeměňuje do téměř symbolické roviny putování krajinou. Kostýmy se mění do outdoorové civilnosti, hudba přechází k akustičtější, kytarové poloze. Pohybový materiál je kompaktnější, partnerská práce plynulejší, zvedačky mají měkký průběh a dynamickou kontinuitu. Druhá část působí choreograficky soudržněji než první.
Scénografický moment, kdy se zadní látka vytahuje a vytváří siluetu hor, patří k působivým obrazům. Jedná se o jednoduché řešení, které funguje. Stejně tak práce se světlem (Pavel Hejret) v obraze lesa, kde mužská část souboru v zadním plánu vytváří hutnou, téměř mytickou atmosféru, basová linka a využití píšťal podporují zvukový obraz krajiny, který je podpořen sborovou choreografií, která evokuje jeleny.
V některých momentech má vizualita druhé části až reklamní charakter – zejména v kombinaci mlžného světla, horizontu a hudební nálady. Evokace „skotské přírody“ je tak silná, že těm méně romantickým (či rašelinou vonícím mokům holdujícím) jedincům připomene vizuál z reklamy na whiskey. Není to v žádném případě negativní konstatování; spíše doklad toho, jak silně inscenace pracuje s naší kulturní představou o Skotsku.
Jednou z nejsilnějších stránek večera je hudební dramaturgie. Zvolené skladby skotských kapel jsou výborné, a kdyby se Divadlo F. X. Šaldy rozhodlo vytvořit playlist na Spotify, stanu se první a jistě ne poslední nadšenou posluchačkou. Problematická je však zvuková realizace. Přechody mezi skladbami jsou technicky tvrdé, bez plynulého prolínání, což narušuje kontinuitu scén. U inscenace, která stojí na hudební atmosféře, je to citelné.
Tematicky se inscenace uzavírá návratem Tuláka do komunity. Motiv domova je akcentován i využitím mluveného slova v závěru (skladba In Praise of Home od folkové kapely RURA). Celý koncept je natolik lokálně ukotvený, že mě téměř zarazilo, když se ozvala místo skotštiny angličtina. Ač to (i díky titulkovacímu zařízení) působí velice doslovně, emocionální apel je srozumitelný. Možná až příliš.
Hory a údolí nesou znaky rané autorské práce – zejména v nejisté kompoziční soudržnosti a v práci s temporytmem. Zároveň je zřejmé, že Lucy Grace Macphail má jasnou představu o tématu i vizuální rovině inscenace – obrazy jsou promyšlené, motiv komunity čitelný a pohybový jazyk má svou identitu. Příběh hlavního hrdiny v sobě nese křehkost, chybí zde jakýkoli výraznější konflikt – kromě toho vnitřního, který se však nepodařilo přesvědčivě ztvárnit. Takto vystavěný příběh totiž přenáší velkou zodpovědnost na interprety, aby vnitřní rozervanost nezůstala pouze v těle, ale i ve tváři, a dokázala se dotknout diváků.
Projekt Bušení poskytuje prostor pro formování autorského hlasu v profesionálních podmínkách. Hory a údolí nejsou hotovým, bezchybným divadelním tvarem. Jsou ale zřetelným krokem v procesu hledání – mezi tradicí a současností, mezi osobní zkušeností a scénickou formulací. A je více než dobře, že divadla toto hledání umožňují.
Psáno z premiéry dne 20. února 2026 v Malém divadle Divadla F.X. Šaldy v Liberci.
Hory a údolí
Choreografie, námět a libreto: Lucy Grace Macphail
Hudba: skupiny Talisk, Rura, Mike Vass
Scéna: Anna Marie Kocychová
Kostýmy: Anya Beth Clarke
Light design a projekce: Pavel Hejret
Asistent choreografa: Aleš Krátký, Alexey Yurakov
Inspice a korepetice: Diana Čirličová
Produkce: Barbora Svobodová
Foto: Daniel Dančevský
