Život Fridy Kahlo byl plný bolesti, v Liberci ho ale pojímají jako romantickou love story. Je to škoda, ale proč ne

Inzerce

Zájem o osobnost Fridy Kahlo mezi choreografy působícími v Česku však do značné míry podnítila až premiéra úspěšného filmu režisérky Julie Taymor v roce 2002. Ostatně filmový soundtrack Elliota Goldenthala využili všichni – Jan Kodet, Robert Balogh a naposledy Marika Mikanová. Kodetova choreografie (původně vytvořená v roce 2004 pro Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a o čtyři roky později nově nastudovaná v Národním divadle Brno v rámci programu Svět touhy) se životem malířky inspirovala volně, spíše pracovala se symbolikou, motivy ze života, než aby sledovala biografii. Už u Kodeta se objevila personifikovaná Smrt jako protihráč, nebo spíše souputník titulní postavy. Robert Balogh svou první půlhodinovou verzi Fridy připravil v roce 2006 pro festival Divadelní Flora a o pět let později téma rozpracoval v Moravském divadle Olomouc na celovečerní balet. V jeho inscenaci bylo téma bolesti a „číhající“ smrti přítomné velmi silně – ať už šlo o symbolické postavy Smrti, Smrtky a Bolesti, nebo rozměrnou alegorii smrti v podobě tance kostlivců.

Marika Mikanová se na osobnost mexické malířky poprvé zaměřila v roce 2020 v ústeckém baletu a v letošním roce se k tématu hned dvakrát vrátila – na jaře v Banské Bystrici a nyní v domovském Liberci. Mimochodem, jde už o třetí libereckou adaptaci (tedy nikoliv prosté přenesení) její inscenace, která původně vznikla pro ústecký baletní soubor (po Sněhové královně a Zkrocení zlé ženy). S banskobystrickou Fridou má ta liberecká společného hodně (včetně takřka totožné scény a kostýmů Aleše Valáška).

Život Fridy Kahlo nabízí řadu nosných témat, na nichž lze vystavět hlavní kostru inscenace. Často bylo hlavní nosnou linkou v uměleckém zpracování potýkání se s permanentní bolestí po fatální dopravní nehodě. Přirozeně se nabízí komplikovaný vztah s malířem Diegem Riverou, ale také výrazně levicové politické preference a vztah s exulantem Lvem Trockým. V neposlední řadě silný inspirační potenciál má její charakteristický výtvarný styl se symbolickými či surreálními rysy, v němž hlavním zobrazovaným objektem je často malířka sama.

Marika Mikanová ve Fridě důsledně sledovala biografickou linii, pro což volila formu tanečního divadla s řadou krátkých scén a rychlých střihů. Nelze jí upřít cit pro taneční vyprávění, které je srozumitelné, a přitom docela dobře balancující na hraně únosné popisnosti. Plně se soustředí na vztah Fridy s Diegem Riverou – jejich milostná vzplanutí i citová zranění z nevěr. Peripetiím tohoto soužití jsou věnovány vášnivé duety v emočně vypjatém podání Nurii Cazorly Garcíi a hostujícího Františka Vlčka. Další nabízející se motivy se v inscenaci sice objevují, ale spíše okrajově. Téma fyzické bolesti je nejsilněji přítomno ve scéně dopravní nehody a následné rekonvalescence a v obrazech její smrti, které inscenaci rámují. Většinou ale vidíme Fridu jako sebevědomou, fyzickými útrapami neomezovanou ženu. Předtucha smrti silně rezonuje až ve scéně mexického svátku Día de Muertos a tanci symbolické postavy La Muerte.

V rozměrném revolučně laděném výstupu je ukázána Fridina inklinace k myšlenkám komunismu. Nechybí odkazy na její výtvarné práce. Nejsilněji na obraz Dvě Fridy, který je zhmotněn už rozdělením titulní postavy mezi dvě tanečnice, které vyjadřují Fridinu jistou rozpolcenost (alter ego tančí povětšinou černě oděná Maria Gornalova a můžeme v něm vidět zosobnění vnitřní bolesti hrdinky, odvrácené podoby její vzdorující energie). Ve finále se obě tanečnice, sedící vedle sebe a držící se za ruce, stylizují do podoby slavného obrazu. Výtvarné řešení Aleše Valáška sleduje atmosféru jednotlivých scén, ať už jsou karnevalově pestré, nebo naopak uměřeně konzervativní. Inspirace v obrazech Fridy Kahlo lze vidět v častých květinových nebo jiných rostlinných motivech na šatech; kostým korzetu připomíná malířčinu autoreflexi v obrazu Zlomený sloup.

V rozměrném revolučně laděném výstupu je ukázána Fridina inklinace k myšlenkám komunismu. Nechybí odkazy na její výtvarné práce. Nejsilněji na obraz Dvě Fridy, který je zhmotněn už rozdělením titulní postavy mezi dvě tanečnice, které vyjadřují Fridinu jistou rozpolcenost…

Ve Fridě Mariky Mikanové se tančí ve vysokém tempu takřka bez výraznějších zpomalení. Je patrné, že hispánská kultura a jižanský temperament v hudbě a tanečních stylech choreografku oslovují. Ostatně příkladem z minulosti budiž její Dům Bernardy Alby. V duetech jsou znát neoklasické kořeny, ve skupinových scénách se objevují prvky flamenka, stylizace mexického folkloru nebo citace amerických tanečních stylů první půlky 20. století. Libereckému souboru tento mix sedí výborně. Tančí s nakažlivým entuziasmem. Frida Mariky Mikanové nedráždí, nekomplikuje. Soustředí se na romantický příběh vášnivé lásky. S vypravěčskou zručností a znalostí místního publika.

Psáno z představení 13. listopadu 2025, Divadlo F. X. Šaldy Liberec.

Frida
Libreto, choreografie a režie: Marika Mikanová
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Hudba: Elliot Goldenthal, Francisco Tárrega, Manuel de Falla a další