V hlavě politického vězně. Novinka Laterny magiky uzavírá i diváka mezi čtyři stěny cely
Laterna magika uvedla v nové sezoně dílo Perpetuum Havel Radima Vizváryho a Petra Boháče. Jedná se o českou premiéru, přičemž inscenace má za sebou již první uvedení v červenci na festivalu v Avignonu. Vychází z málo známého libreta Václava Havla Perpetuum mobile, jediného dramatikova díla určeného k nonverbálnímu zpracování. Tvůrčí tým se tak přidává k oslavám prezidentova nedožitého jubilea nikoliv kostrbatou snahou o novou interpretaci jeho odkazu, nýbrž tím nejpřímočařejším možným způsobem – představením jeho myšlení skrze samotné dílo.
Perpetuum Havel. Roman Zotov-Mikshin.
Fantazii se meze nekladou
Dílo pro jednoho performera je poctou bývalému prezidentovi, jenž by 5. října oslavil 90. narozeniny. Řadí se tak k dalším reflexím a připomínkám – výstavám fotografií, festivalům a také podcastové sérii Promyslet Havla Českého rozhlasu Plus. Zároveň částečně odpovídá na otázku, jak přistupovat k odkazu dramatika, disidenta a prezidenta tak, aby z něj nezbyla jen plochá karikatura, již si každý vyplňuje obsahem, který mu konvenuje.
Možná by se sám Havel se svým pověstným smyslem pro absurdno hořce pousmál nad faktem, že knihovna, která měla po vzoru obdobných amerických institucí jeho odkaz uchovávat, právě v těchto dnech přišla kvůli hluboké vnitřní krizi o svůj název a stala se První prezidentskou knihovnou. Je proto skvělé, že se do snah interpretovat Havlův odkaz zapojilo i fyzické divadlo, a to beze snahy na něj navlékat nejrůznější významy. Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky a autor námětu, zvolil ten nejčistší přístup – prostě zpracovat Havlovo dramatické dílo. Tvůrčí tým zároveň dostál Havlově režijní poznámce k libretu, které dramatik vytvořil na jaře 1989 ve vězení na žádost svých přátel: Fantazii se meze nekladou!
Sám Vizváry již s textem Perpetuum mobile v minulosti pracoval. V roce 2014 jej objevila teoretička Ladislava Petišková a doporučila jej k absolventským zkouškám pro Katedru nonverbálního divadla HAMU. Pod vedením současného šéfa Laterny magiky jej tehdy nastudoval mim Vojtěch Svoboda. Nyní Vizváry pověřil režijním vedením Petra Boháče, na vzniku inscenace se však autorsky podílel i performer Roman Zotov-Mikshin, který pochází z putinovského Ruska a našel útočiště v Česku. Svými zkušenostmi přispěla také bývalá politická vězeňkyně Lukašenkova režimu Palina Šarenda-Panasjuk, která zavítala na premiéru společně s dalšími běloruskými exvězeňkyněmi. Ženy se shodovaly, že sledovat představení bylo jako vrátit se zpět do cely.
Sedm dní v cele
Jedna lavice, elektrický ohradník, latrína v podobě díry do země a ostrá bílá světla. Už jen samotná scéna Pavlíny Chroňákové navozuje chladnou, tísnivou atmosféru. V souladu s libretem Václava Havla se na ní před očima diváků odehrává sedm dní politického vězně pana A. Ten mizerně spí na nepohodlné lavici pod šedivou dekou, obléká vězeňský mundúr, pak za otravného zvuku žesťových nástrojů provádí energickou rozcvičku v podobě skákání panáka a dalších cviků, občas si přitom prsty drží koutky úst, aby nasadil falešný úsměv.
Když výhružně buší na dveře dozorce, ztělesněný v digitálním obraze promítaném na vstup do cely, performer se svléká, dřepne si nad latrínu a u toho si čistí zuby. Působivým jevištním prvkem je zubařský roztahovák, který si při tom vkládá do úst a někdy jej používá k udržení hraného úsměvu. Začíná být evidentní, k čemu odkazuje název Havlovy předlohy Perpetuum mobile – nejen že dny se opakují jeden jako druhý, ale i sám vězeň každý den znovu a znovu vstává z postele jen vnitřní setrvačností.
Zotov-Mikshin bez problému utáhne celé hodinové představení. Jeho pohyb je měkký a plynulý, když tancuje valčík s imaginárním partnerem a partnerkou. Je plný napětí a odhodlání, když se naopak pohybuje po scéně a ruce drží sepjaté pod krkem v gestu pistole. S naprostou přesvědčivostí vystihuje slévající se dny v base. Většinu času tráví ve své hlavě a snaží se všelijak zabavit. Tancuje kupříkladu s plechovým tácem, na kterém loví jazykem přidělenou vězeňskou stravu – možná kuličku cizrny. Pak se ji snaží udržet na vyplazeném jazyce, balancuje s ní po scéně. Jindy se propadá do temnot a svíjí se na podlaze s šedou dekou omotanou kolem hlavy nebo kolem sebe máchá pěstmi a bojuje s imaginárním nepřítelem, pravděpodobně oním autoritářským režimem, jenž je právě tak skličující svou abstraktní povahou. Ukazuje zároveň, že jediným svobodným místem perzekvovaného člověka zůstává právě a jen jeho mysl.
Tvůrci se nikterak neuchylují k pohybovému humoru, často využívanému pro odlehčení zvlášť tíživých témat. Mrazivá atmosféra Perpetuum Havel se drží od začátku do konce a ani závěr nepřináší úlevné rozuzlení.
Přesah do současnosti
Ale i tato vnitřní svoboda je postupně oklešťována. Nedochází sice k žádnému fyzickému násilí, ale psychická tortura přináší snad ještě větší trýzeň. Jak týden pana A. postupuje, atmosféra začíná být chaotičtější a tísnivější. Performer kolem sebe postupně uzavírá elektrický ohradník. Příchody dozorce jsou častější, méně pravidelné a předvídatelné. Když zabuší, vězeň se musí svléknout a sednout si na latrínu. Postupně je ale stále lekavější, neví, zda má před dozorcem raději žvýkat nechutné jídlo nebo si čistit zuby. Někdy pak ukazuje zubním kartáčkem výstražně do publika, jako by říkal: odpykávám si trest i za vás. Tvůrci se nikterak neuchylují k pohybovému humoru, často využívanému pro odlehčení zvlášť tíživých témat. Mrazivá atmosféra se drží od začátku do konce a ani závěr nepřináší úlevné rozuzlení. Není jasné, zda se pan A. z cely vůbec dostane, a pokud ano, zda si uchová svou vnitřní svobodu, nebo jej režim zlomí.
Perpetuum Havel je zdařilým příspěvkem do debaty o odkazu Václava Havla. Zvlášť v době, kdy v mnoha zemích narůstá zejména pravicový extremismus, který neváhá dělit lidi na lepší a horší, na hodné ochrany a hodné opovržení, dílo může sloužit i jako varování. Perzekuce za názory nemusí být jen záležitostí uzavřeného Ruska či Běloruska. Zdviženým prstem je nedávné vítězství krajně pravicové AfD v Sasku-Anhaltsku, která fantazíruje nejen o remigraci nelegálních přistěhovalců, ale i lidí s německým pasem částečně neevropského původu. Příliš povzbudivý není ani postup české vlády, která se snaží omezit možnost médií a novinářů klást jí kritické otázky.
Psáno z premiéry 10. září 2026 v Paláci Akropolis.
Perpetuum Havel
Scénář a režie: Petr Boháč
Spolupráce na scénáři, performance: Roman Zotov-Mikshin
Námět: Radim Vizváry
Scéna a kostýmy: Pavlína Chroňáková
Video, hudba a zvukový design: Martin Hůla
Světelný design: Filip Horn
Světová premiéra: 4. července 2026 v rámci programu Off na Festivalu v Avignonu
