úhel pohledu

Kdyby byl před tuzemské weby píšící o tanci náhle umístěn mimozemšťan, dospěl by možná k názoru, že tanec se u nás z nějakého důvodu provozuje výhradně v Praze. 

Když jsem otevřela Přílohu č. 2 Oborové strategie nezávislého tanečního a pohybového umění od Vize tance, jala mě zlost. Opravdu někdo poslal takový text jako oficiální dokument na ministerstvo kultury? 

Finanční podpora z Národního plánu obnovy nebo z Fondů EHP a Norska vnesla do sféry tance a pohybových umění rozšířené možnosti výzkumu a formulace strategií. 

Únorové pondělní ráno. Zvoní telefon. Ze sluchátka se ozve: „Slečna kritička jistého zpravodajského média? Tady ředitelka nejmenovaného divadla. Dovolte mi se vám osobně omluvit za to, že vám náš choreograf rozmazal psí hovno po obličeji.“

Pomalu se o tom začíná mluvit. I já jsem nedávno navštívil představení, jehož hlavním nápadem bylo obsazení tanečníků starších výhradně čtyřiceti dvou let.

Odjakživa jsem byla alergická na taneční hrdinství. Známe to všichni – tanečník přece přežije všechno. Vyhodí si koleno a nejpozději za týden už hopká na sále. 

V polovině ledna se konalo první kolo talentových zkoušek na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, prestižní taneční školu v ČR, a mnohými považovanou za tu nejlepší u nás. Zúčastnilo se také nemalé množství frekventantek Baletní přípravky Národního divadla, tedy instituce, která připravuje malé tanečnice a tanečníky na profesionální jevištní dráhu. 

Praha hledá způsoby, jak rozeznat a finančně podpořit excelentní umění a kulturu. A je dobře, že k tomu vede debatu, do níž zapojuje kulturní aktérky a aktéry.

Jsou věci, kterým se každoročně v období od listopadu do ledna těžko vyhneme. Například slevové horečce, oslnění milionem zběsile blikajících světýlek, mírné alergii na hlas Mariah Carey, a taky… přívalu Louskáčků. 

Co včera bylo dost, dnes už je málo. Tím, kým jsme byli včera, dnes už být nechceme. Doba je rychlá, rychlejší než čas a nárok zní jasně: „Buď lepší, úspěšnější a šťastnější než tvoje včerejší já.“ 

Před nedávnem rozvířil vody internetu kratičký experimentální film Zrcadlení (v originále Reflect) z produkce Disney. Jeho hlavní představitelka, mladá dívenka s vášní pro klasický balet, zápasí s přijetím vlastního těla, které svými mírami mezi ostatní tanečníky příliš nezapadá. 

Zástupci umělecké sféry přežili pandemickou dobu, kdy prokázali výjimečnou odvahu a vynalézavost. Notná dávka odvahy je navíc pro uměleckou práci prostě příznačná a nutná. Bez ní nejde realizovat představení. 

Instagram, Facebook, Tik Tok. Ráno je kontrolujeme ještě předtím, než vůbec vyklouzneme z pyžama. Sociální sítě jsou moderním fenoménem, který přináší své negativní, ale i pozitivní stránky. 

Recenze představení Krajina těla z pera autorky jménem Clara Zanga mne přinutila k zamyšlení nad schopností kritika – recenzenta posuzujícího umělecké dílo – odhalit jeho uměleckou podstatu. 

Aké vybavenie schopností má mať v súčasnosti tanečník súčasného tanca? Čo hľadajú súbory, kolektívy a uskupenia, keď pozývajú interpretov na konkurzy alebo ich priamo oslovujú do svojich, ešte nenarodených projektov?