Když jsem listovala novou knižní zpovědí Nikoly Márové Primabalerína od Zuzany Rafajové, zarazila jsem se u scény, která by skvěle posloužila jako pointa pro hořkou komedii. Naše nejzářivější baletní hvězda potkává na chodbě generálního ředitele Národního divadla Jana Buriana. Ten se usměje a z jeho reakce vyplyne, že vůbec netuší, že se v září, po startu nové sezóny, už neuvidí. Jako filmový obraz je to hotové, netřeba fabulovat.

Místo kladení otázky, zda je svět baletu rasistický, bychom možná měli přehodnotit svou perspektivu a ptát se, jak moc? Nikdo sice neběhá po ulicích s transparenty, nepřivazuje se k provozním vchodům divadel a nevolá po tom, aby tančící té a té barvy pleti s okamžitou platností zmizeli z jeviště. Ale stačí chvilka nepozornosti a už se v debatách s lehkostí argumentuje větami ve stylu „nejsem rasista, ale…“.

Ahoj, volám sa Michaela, mám 26 rokov, vyzerám na 20. Som choreografka a tanečnica. Vo svete činoherných, operných alebo muzikálových produkcií pre veľa režisérov „tá zrzavá“. Za honorár za svoju prácu sa musím častokrát biť a vysvetľovať, že dvojmesačnú prácu nie je možné oceniť 15 000 korunami. Teší ma.

Slovo „zastaralé“ dnes funguje jako účinná zbraň: neznamená, že něco nefunguje, stačí, že to známe. Pak už jen přijde jednoduchý krok: označit to za neaktuální, nepodpořit a jít dál. Opravdu ale musíme pořád začínat znovu, nebo v honbě za novostí přehlížíme hodnotu toho, co už existuje?