úhel pohledu

V posledních letech cirkusové umění konkuruje předmětu tělesná výchova. Ukazuje se totiž, že má vliv na celkovou pohybovou gramotnost člověka, rozvíjí ho a posiluje, a navíc mu dává možnost zažít úspěch. 

Mediálnímu prostoru, a to i kulturnímu, dnes vévodí sociální sítě, videoobsahy, podcasty a na dveře klepe rozšířená a virtuální realita. Je to kabátek, který si brzy mnohá média začnou zkoušet, měli bychom tedy být připravení na další změny. 

Jsou to dva týdny, co stovky studentů a akademiků protestovaly v Praze za vyšší platy. Humanitní obory jsou na tom svým finančním ohodnocením vskutku bledě. 

S dovolením prozradím svou pointu už na začátku. O taneční kritice jsem se na žurnalistice nedozvěděla nic. 

Manželství pro všechny je jako slunečné počasí ve Velké Británii. Když se slunce na obloze chvilkově objeví, všichni se k němu pnou, horečně ho komentují, někteří se proti němu vymezují a jiní se zase modlí, aby tu už nadobro zůstalo. 

„Díky, čau!“ stojí na modré klíčence, kterou si jako cenný artefakt odnáším z letošní konference o spolupráci v kultuře Culture Get Together.

Umění je přímou linkou s tělem spojené. Tělo je nástrojem i námětem. Není umění bez těla a těla bez umění. V tanci to platí dvojnásob. 

„Myslela jsem si, že to dělají všechna slušná média,“ řekla mi s otázkou v hlase nedávno známá, kterou oslovil velký celostátní deník s žádostí o vyjádření k problematice zdravotnictví.

Kdekoliv, kde pracujeme s kolektivem lidí, stojí za to k sobě přistupovat partnersky, nastavit si společné klima, ve kterém budeme fungovat, nebát si říct o své potřeby, a to srozumitelně a jasně, bez omlouvání, vysvětlování či obhajoby…

Tak dlouho se nezávislé profesionálky a nezávislí profesionálové v umění a kultuře soustředili na idealistické plány o statusu umělce a umělkyně, až jim, jak se mi zdá, uniklo, co se na ně ve skutečnosti valí. 

Nedělají chyby, jsou stoprocentně objektivní, se svými texty vždy naprosto spokojení. Recenze píší na počkání a během představení jim neunikne ani párající se nitka na kostýmu tanečníka v zadní řadě.

Česká taneční platforma. Má to v názve. Česká... Je to ale skutočne tak? Pri pohľade na program je zrejmé, že diela českých tvorcov/kýň sú v menšine.

​„Násobili sami sebe o iluze.“ Násobili. Sami. Sebe. O iluze. Tahle podivně záhadná, obrazotvorná, imaginativní až mystická věta z recenze Hany Strejčkové...

Ještě před dvěma lety se vedly poklidné salónní debaty o umělé inteligenci, která se jevila jako cosi mysteriózního a vzdáleného skutečnosti. 

Kdyby byl před tuzemské weby píšící o tanci náhle umístěn mimozemšťan, dospěl by možná k názoru, že tanec se u nás z nějakého důvodu provozuje výhradně v Praze.