Zatímco ministerstvo kultury lákalo na folklór a pečení chleba, v létě na tajňačku upeklo novou státní kulturní politiku. Kulturní obec se o ní dozvěděla náhodou, a proto se zvedl silný odpor. Ministr ale nic měnit nehodlá a už jedná o rozpočtu na příští rok. Hlásí, že kultura bita nebude. Jenže jaká kultura?
Ať už je to výsledek záměru a schopnosti, nebo libovůle a neschopnosti (kdo ví), ministr kultury Oto Klempíř zatím svůj resort především destabilizuje. Jeho misí je, zdá se, narušení systémů, rozrušení fungující praxe, šíření nejistoty.
Minulý týden česká vláda pod vedením Andreje Babiše schválila změnu financování médií veřejné služby. Konkrétně došlo ke zrušení koncesionářských poplatků, které má nahradit přímé dotování ze státního rozpočtu.
Když jsem listovala novou knižní zpovědí Nikoly Márové Primabalerína od Zuzany Rafajové, zarazila jsem se u scény, která by skvěle posloužila jako pointa pro hořkou komedii. Naše nejzářivější baletní hvězda potkává na chodbě generálního ředitele Národního divadla Jana Buriana. Ten se usměje a z jeho reakce vyplyne, že vůbec netuší, že se v září, po startu nové sezóny, už neuvidí. Jako filmový obraz je to hotové, netřeba fabulovat.
Místo kladení otázky, zda je svět baletu rasistický, bychom možná měli přehodnotit svou perspektivu a ptát se, jak moc? Nikdo sice neběhá po ulicích s transparenty, nepřivazuje se k provozním vchodům divadel a nevolá po tom, aby tančící té a té barvy pleti s okamžitou platností zmizeli z jeviště. Ale stačí chvilka nepozornosti a už se v debatách s lehkostí argumentuje větami ve stylu „nejsem rasista, ale…“.
Ahoj, volám sa Michaela, mám 26 rokov, vyzerám na 20. Som choreografka a tanečnica. Vo svete činoherných, operných alebo muzikálových produkcií pre veľa režisérov „tá zrzavá“. Za honorár za svoju prácu sa musím častokrát biť a vysvetľovať, že dvojmesačnú prácu nie je možné oceniť 15 000 korunami. Teší ma.
