Než se dostanu k destabilizované situaci v kultuře v Česku, odskočím si nejprve na sousední Slovensko. V březnu totiž dospěla poprava slovenské kultury, realizovaná současnou vládou premiéra Roberta Fica, do další fáze. Rada Fondu na podporu umenia rozhodla o zrušení víceletých smluv na podporu projektů nezřizované kultury.
Kulturní sféra šokovaná a zaměstnaná katastrofismem, který nastolila aktuální politická reprezentace, se zabývá ještě zdánlivě mimoběžnou věcí: spravedlivým odměňováním a etikou práce v kultuře a umění. A to celé v kulisách rozpočtového provizoria, drastického snížení rozpočtu Ministerstva kultury a podivné komunikace jeho vedení s veřejností.
Není to sen? Podávat výkony vrcholového atleta, mít dokonalou taneční postavu a žít z minimálního množství jídla? Zejména ve světě mladistvých tanečníků*tanečnic se to považuje za standard. Naše těla ale nejsou perpetuum mobile, nezbytně potřebují externí doplnění energie, a pokud ji nemají, dříve či později nám prohřešky mládí připomenou.
Téměř na každou negativní akci existují víceméně tři základní reakce. Útěk, tedy zalézt si do kouta a tam si v tichosti lítostivě foukat bebíčka. Útok. Třeba kladivem. Nebo povznesená netečnost, kterou můžete demonstrovat svou intelektuální převahu a vyrovnanost. Jenomže na pasivní rezistenci já nejsem zrovna Kubelík.
Jako lidské pokolení nás napříč generacemi, geopolitickou situací, hranicemi a sociálními vrstvami spojuje relativně pramálo. Ale olympijské zápolení, během něhož jedinec překonává sám sebe, aby mohli skrze něj ostatní pociťovat jakousi parasociální hrdost, do oné podmnožiny pramála jistě patří.
Od té doby, co se nová vláda ujala svých ministerských postů, je o Ministerstvu kultury slyšet víc, než bývá v Česku zvykem. Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) se resortu ujal s razancí.
