Médii projela zpráva, že se ministr kultury Klempíř stal předsedou správní rady Pražského jara (PJ), organizace, jejíž rozsah má v úmyslu Ministerstvo kultury zrevidovat. Asi nikoho nepřekvapí, že z předsednického postu zmíněné rady odvolal exministra Baxu právě Klempíř. To je jedna strana mince. Tou druhou je, že ho správní rada PJ zvolila bez výhrad…
Zpřísnit pravidla, vyměnit lidi, nastolit spravedlnost. Zní to lákavě – jenže nová kulturní politika ministra Klempíře řeší klišé, která se u široké veřejnosti spolehlivě chytí, a skutečné problémy zůstávají bez povšimnutí. Jak to aktuálně skutečně vypadá s financováním kultury?
Jedním z tajemství úspěchu nástupu totality je rychlost. Není čas se s něčím mazat, řečičkovat, nedej bože někoho poslouchat. Je třeba vydat dekrety, vyměnit pár lidí (zbytek to pochopí) a tvrdit, že dělám pořádek a že všichni ušetříme. A v době AI nástrojů to jde jako po másle.
V sobotu se předávaly Ceny Thálie, jakou cenu má ale umělecký hlas? K čemu může být využit, jak a kdy ho použít a kde na to všechno brát sílu? A bude nakonec vůbec slyšet? Doba si žádá vyjádření a my všichni hledáme způsob, jak na ně, občas i za cenu frustrace a pocitu, že nás nikdo nevnímá. Jenomže demokratické principy je potřeba hájit. Tak mluvme.
Zatímco ministerstvo kultury lákalo na folklór a pečení chleba, v létě na tajňačku upeklo novou státní kulturní politiku. Kulturní obec se o ní dozvěděla náhodou, a proto se zvedl silný odpor. Ministr ale nic měnit nehodlá a už jedná o rozpočtu na příští rok. Hlásí, že kultura bita nebude. Jenže jaká kultura?
Ať už je to výsledek záměru a schopnosti, nebo libovůle a neschopnosti (kdo ví), ministr kultury Oto Klempíř zatím svůj resort především destabilizuje. Jeho misí je, zdá se, narušení systémů, rozrušení fungující praxe, šíření nejistoty.
