recenze

Kdo dal ve čtvrtek 22.5. či pátek 23.5. přednost kulturnímu večeru strávenému v Divadle Komedie, jistě nevolil špatně. Odměnou mu byl večer složený ze tří odlišných částí, které se snažily diváka uspokojit hned v několika rovinách. Pojítkem mezi nimi byl Pedro Pauwels, francouzský choreograf, osobnost současného francouzského tance. Ukázku tvorby i myšlení Pedra Pauwelse bylo možno spatřit díky aktivitám společnosti SE.S.TA, která je známa pořádáním tanečních workshopů či stáží choreografů a pedagogů zaměřených na současný tanec. Pedro Pauwels strávil v Praze týden, během kterého stihl uspořádat Dráhu probouzení smyslů pro studenty dvou pražských gymnázií, vést choreografickou dílnu na HAMU a během dvou večerů představit dvě ze svých choreografií.

Závěrečné práce studentů HAMU patří k vrcholům letního semestru studentů choreografie a zároveň jsou tyto produkce pro diváky ve znamení velkého očekávání. Čím překvapí a co ukáže tento vysokoškolský obor, který má ve svých rukou budoucnost české taneční tvorby?

V sobotu 22. dubna měli Pražané opět možnost přičichnout k jednomu ze žhavých současných trendů evropského divadla – „fyzickému divadlu“ – v jeho nejpřesvědčivější podobě. Mezinárodně uznávaná skupina Teatro Novogo Fronta, která se tímto žánrem zabývá již 15 let a svá představení zasvětila experimentům s tělem herce v prostoru, se stala nedílnou součástí kulturní Prahy, jejího mladého, odvážného a vyzývavého hlasu.

Ve své nové choreografii In-finito se choreografka Věrka Ondrašíková zaměřila na nezadržitelnou uspěchanost dnešní doby, která nás vtahuje do svého věčně se točícího soukolí a nedovoluje jedinci na chvíli si vydechnout. Jsou to jiní lidé, kteří určují naše tempo. Podmínkou přežít je přizpůsobit se, potlačit sám sebe a hrát roli určenou ostatními. A tak se soukolí stále točí a jednotlivá kolečka jej jen odevzdaně roztáčejí rychleji a rychleji.

aneb Invaze pražských choreografů do Brna

V Národním divadle Brno měla 22. a 23. února premiéru nová verze baletu Raymonda v úpravě Jaroslava Slavického. Hudba Alexandra Glazunova, výpravné scény a slavné variace lákají do divadla stále početnou skupinu milovníků klasiky. V brněnské dvouaktové Raymondě na ně čeká řada překvapení.

O tom se mohli přesvědčit návštěvníci obou premiér baletního večera v Národním divadle. Balet La Sylphide (Sylfida) a třetí jednání z baletu Napoli (Neapol) Augusta Bournonvilla přijel do Prahy nastudovat se svými asistenty osobně ředitel Královského dánského baletu Frank Andersen a pečlivá příprava se maximálně zúročila. A přestože první kus se datuje do roku 1836 a druhý 1842, přestože choreografie zůstává – dle slov inscenátora – na 95 procent stejná a scéna vychází z toho nejtradičnějšího pojetí, je v představení život a myslím, že se stěží najde někdo, kdo by si o něm troufl mluvit jako o muzeálním kousku.