Před vánočními svátky rozčeřila sociální sítě v kulturní bublině řada nespokojených reakcí na uveřejnění výsledků pražských kulturních grantů. Mnohé pak v ucelené glose pro časopis Dílo reflektovala Jana Bohutínská. A protože jsou její pohledy v mnoha ohledech provokativní, dovoluji si na některá tvrzení reagovat.

Pantomima je od pradávna oborem, který dovoluje plynulé i dynamické přecházení z jednoho žánrového či dramatického teritoria na další území, včetně zcela osobitého, nově vytvářeného. Její univerzální vyjadřovací schopnost předávat příběhy a pocity je založena na významotvorném pohybu, gestice a mimice.

Zaměříme-li se na umělecké výstupy v českém baletu, nevymykala se uplynulá sezona z dlouhodobého trendu. Potěšilo však výraznější zastoupení původní celovečerní tvorby, a to i od zajímavých tvůrců působících v zahraničí. Po několika letech bez zásadních změn se ale leccos začalo hýbat v pozadí.

Jen několik dní před Vánoci uvedl baletní soubor Jihočeského divadla komorní večer Next Place, který se vědomě vymezil vůči sváteční atmosféře. Choreografie What’s Next? a My Place se soustředí na hledání místa ve světě očima mladých.

Identita neslyšících je často slyšící veřejností i odborným medicínským pohledem konstruována na základě ztráty sluchu, hluchoty, hendikepu. Tento pohled podřazuje neslyšícího většinové společnosti. Pokud se však na identitu neslyšících podíváme prizmatem kulturním, můžeme o ní mluvit v pozitivním světle. Hledání identity může být pro některé neslyšící celoživotní složitou cestou.

Sebareflexia bádateľa je nevyhnutnou súčasťou terénneho výskumu ako aj tvorby samotného textu. V súvislosti s pobytom v teréne a využitím rozmanitých metód bádateľ reflektuje svoju pozíciu a identitu.

Na repertoáru baletního souboru Slezského divadla v Opavě se objevil titul z nejklasičtějších. Premiéra baletu Louskáček, který bývá považován za etalon vánoční atmosféry, připadla tematicky na třetí adventní neděli a do konce roku se dočká ještě několika repríz.

Vladimír Kloubek patří k významným osobnostem českého tance a divadla již od 60. let 20. století. Po studiu na Pražské konzervatoři působil jako interpret v Armádním uměleckém souboru, ze kterého přešel do svého klíčového angažmá v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka.