Nový díl zpravodajského podcastu se věnuje plzeňskému komponovanému večeru Inside, autorskému projektu Triptych A. Štefaňákové i nové brněnské Giselle. Připomíná čtyřicáté narozeniny primabaleríny N. Osipové, jmenování B. Eliášové do čela KT HAMU i stále aktuální téma dopadů grantových škrtů na nezávislé soubory.

Vloni na podzim vyšla kniha rozhovorů Nikola Márová: Primabalerína. Co a kdo formovali uměleckou dráhu jedné z našich nejvýraznějších tanečních umělkyň? Jaké byly začátky? Jaký byl závěr její kariéry? Nejen o tom se v této publikaci dočtete.

Jana Burkiewiczová, choreografka a režisérka stojící v čele souboru Burkicom, se na podzim 2026 stane čtvrtou porotkyní 14. řady taneční soutěže StarDance. V rozhovoru odkrývá nejen pragmatické důvody, proč na nabídku kývla, ale zamýšlí se nad postavením tance v komerční sféře, důležitostí zviditelnění v rámci uměleckého přežití i svou vlastní tvůrčí eklektičností.

Argentinská choreografka Carolina Arandia v pražském Studiu Hrdinů uvedla svou novou inscenaci seanaut. V ní se inspiruje tokem času, mořem, člověkem, jejich vztahem i potápěním. Dílu ale chybí výraznější hloubka, ukotvenější dramaturgické uchopení nebo náznak jakéhokoliv vývoje.

Místo kladení otázky, zda je svět baletu rasistický, bychom možná měli přehodnotit svou perspektivu a ptát se, jak moc? Nikdo sice neběhá po ulicích s transparenty, nepřivazuje se k provozním vchodům divadel a nevolá po tom, aby tančící té a té barvy pleti s okamžitou platností zmizeli z jeviště. Ale stačí chvilka nepozornosti a už se v debatách s lehkostí argumentuje větami ve stylu „nejsem rasista, ale…“.

Eliška Vavříková nastoupila do vedení Katedry nonverbálního divadla HAMU. Bývalá členka souboru Farma v jeskyni zde již několik let vyučuje. Fyzické vyjádření má pro ni stejnou váhu jako slovo. Co považuje za důležité a co je pro ni největší výzva? Nejen o tom jsme si spolu povídaly.

Choreograf Jiří Bartovanec předvedl v Pomíjivých vytříbený vkus, řemeslnou zručnost i schopnost vést početnou skupinu performerů v netradičním prostoru. Kontext výstavního sálu navíc diváky nutí vnímat dílo především smyslově a emocionálně, což umocňuje jeho silné stránky. A pokud je inscenace zamýšlena jako site-specific, nelze opomenout ani další souvislosti.

Půlkulatiny dnes slaví původem rumunská primabalerína Alina Cojocaru. Bývalá první sólistka obou největších londýnských baletních souborů The Royal Ballet i English National Ballet, múza Johna Neumeiera, který jí na tělo vytvořil hned dva původní balety, dosud jediná dvojnásobná držitelka ceny Benois de la danse a jedna z nejlepších interpretek své generace.