V pořadí devátý program brněnského juniorního NdB 2 ukázal sebevědomou a dravou mladou taneční skupinu obdařenou výjimečnými interpretačními i dramatickými schopnostmi. V choreografiích Klaudie Lakomé a Marka Svobodníka dokázala, že jevišti rozumí a umí jej ovládnout vážně i s humorem.

Pozitivní zpětná vazba neznamená neustále chválit. Ani to neznamená snížit nároky, abychom mohli uspokojit úplně všechny. Vyzdvihování toho, co se povedlo, totiž není to samé jako chválit za každou cenu. Když se něco povede, je to zásluha především tanečníka nebo tanečnice, nechválíte je za NIC. Chválíte je za NĚCO.

Přes čtyřicet let je věrný jednomu souboru, baletu Národního divadla Brno, kde působil jako sólista, zástupce uměleckého šéfa, samotný šéf a dnes již devatenáctý rok jako dramaturg. U příležitosti svých kulatin Karel Littera přibližuje nejen své taneční začátky, ale rovněž specifika profese, jíž se jako jediný v České republice dlouhodobě věnuje.

O významu skladatele Bohuslava Martinů v symfonické, komorní a operní hudbě není pochyb. Nová kniha Lucie Dercsényi se však jako první zevrubně a systematicky zabývá jeho vlivem a rolí pro taneční svět, a to jak na základě děl vytvořených přímo pro tanec, tak těch, která se následně stala choreografickou inspirací novým tvůrčím osobnostem.

Soubor 23poems se směle dotýká hudebního nebe. Kdysi neprávem opovrhované veledílo J. S. Bacha i jeho interpret proslulý excentrismem, Glenn Gould, ožívají v komorním duetu, jenž s nakažlivým úsměvem boří mýty o „klasice“. Protože vážná hudba neznamená vážnou tvář!

Viditelnost queer komunity a současného tance začala v Maďarsku narůstat ve stejnou dobu. Přestože spolu tyto dva fenomény samy o sobě nesouvisely, oba se objevily v důsledku politických a ekonomických změn režimu po roce 1989 a v několika ohledech se prolínaly.

Mezinárodní baletní soutěž Prix de Lausanne udělí v roce 2027 cenu za celoživotní dílo argentinskému tanečníkovi, bývalému prvnímu sólistovi American Ballet Theatre, Julio Boccovi. Předána mu bude během 55. ročníku, v sobotu 6. února 2027, kdy proběhne rovněž finále celé taneční soutěže.

Když se podívám na současný tanec v Evropě v roce 2026, vidím tělo vycvičené k pružnosti, které si najednou během strečinku uvědomí, že hranice se posunula přímo na podlahu tanečního sálu. Dlouhá léta prezentovala taneční scéna mobilitu jako občanskou ctnost, jakýsi morální pas: umělci jezdili na turné, koprodukovali, networkovali, cestovali z festivalu na festival, jako by sbírali doklady evropského uznání.