V roce 2015 v řadách Baletu ND vyrostly nové tvůrčí tváře, které po pár letech, kdy DekkaDancers leželi u ledu, projekt oživily, změnily podobu jména na DEKKADANCERS (patrně aby účelněji křičelo z plakátů) a do čela se postavila další trojice, tentokrát plně choreografická: Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar a Marek Svobodník. Repertoár částečně převzali od svých předchůdců, vedle lehkovážností typu Kill de Bill a Jakstohoven třeba Umíněnost ztracených, přidali vlastní kusy, např. Vinklátovy a Pecharovy choreografie Křehký vrh, Červenej čudlík a Přesně včas nebo Svobodníkoy Petit cord či Faunovo odpoledne. Ačkoli všichni stále působili primárně v zaměstnaneckém poměru v jiných institucích, Balet ND nadále převládal – mezi výrazné tváře patřili Matěj Šust, Kristina Kornová, Kristýna Němečková, Morgane Lanoue, Mathias Deneux, Aya Watanabe, Tereza Kučerová aj. Nadto bylo evidentní, že jejich ambice jsou, minimálně stran jevištní produkce, vyšší. To když se soubor poprvé vydal od tematizovaných triptychů k dramaturgicky a režijně propracovaným celovečerním inscenacím (Poslední večeře, Hornybach).
Posledním zásadním zářezem v historii souboru se pak stal rok 2020, kdy se začal postupně transformovat v plně profesionalizovaný, nezávislý taneční ansámbl, k čemuž do značné míry jistě pomohl i Vinklátův a Pecharův (zejména v případě prvního pořádně bouřlivý) odchod z řad Baletu ND. K přetrhání vazeb sice zcela nedošlo, z počátku se v choreografiích nadále objevovala jména tanečníků a tanečnic ze Zlaté kapličky, domovskou scénou se však stala naplno holešovická Jatka78.
Deset, potažmo šestnáct let není příliš dlouhá doba, nahlédneme-li ji z perspektivy oněch velkých dějin, které se počítají spíše po deseti, či ještě lépe po staletích. Viděno však pohledem lidského života, za šestnáct let se stane zatraceně moc, a podobnými proměnami si prošli i DEKKADANCERS, jejichž cesta by se asi dala poněkud otřepaně nazvat jakýmsi zráním a dospíváním.
Jak to je…
Deset, potažmo šestnáct let není příliš dlouhá doba, nahlédneme-li ji z perspektivy oněch velkých dějin, které se počítají spíše po deseti, či ještě lépe po staletích. Viděno však pohledem lidského života, za šestnáct let se stane zatraceně moc, a podobnými proměnami si prošli i DEKKADANCERS, jejichž cesta by se asi dala poněkud otřepaně nazvat jakýmsi zráním a dospíváním. To bylo a je provázeno zejména zvážněním repertoáru – ne snad naprostým, pořád se bavíme o šestnáctiletém puberťákovi – ale snaha nedělat „jen“ humory, jakkoli vrstevnaté, hořké či potenciálně mnohem hlubší, než se na první pohled může zdát, je patrná. Z děl plných popkulturních nebo „poptanečních“ narážek, ve kterých se proháněli Supermani, křepčilo ve stylu Lord of the Dance nebo vraždilo pomocí baletních špiček, se najednou stal repertoár čerpající z literatury (Strašidlo cantervillské, Tramvaj do stanice Touha, Jonathan Livingston Racek), propojující žánry (Kniha džunglí, Má vlast či opět Jonathan Livingston Racek), otevírající témata osamělosti (and) či bezdomovectví (La dolce vita).
Rozšiřovat se především od roku 2020 začaly i řady tvůrčích osobností, jež byly osloveny s nabídkou ke spolupráci. Vedle Pechara s Vinklátem či nárazově se vracejících Konvalinky (Invisible man, I.A.M.I.A. – později zkráceno pouze na A.I.) se Svobodníkem na sebe DEKKADANCERS v posledních sezónách upozornili v historii už druhou spoluprací s Jiřím Pokorným v inscenaci and (tou první bylo dílo Černý mraky nepláčou z roku 2013 pro první Dekka generaci, kterou pak převzal do repertoáru na pár sezón Pražský komorní balet) a ulovením Arthura Pity, který pro ně vytvořil svou verzi příběhu Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha, díky které si představitelka hlavní ženské role Klára Jelínková odnesla domů Cenu Thálie 2024 (a její kolega Patrik Čermák užší nominaci) a soubor získal Cenu Divadelních novin 2024.
Rozmach je pak patrný i v mezioborových či mezisouborových spolupracích. Se světem nového cirkusu a Divadlem bratří Formanů vznikla Kniha džunglí (2022) a Má vlast (2024), s Českou filharmonií Jonathan Livingston Racek. Úspěšná a opakovaná byla spolupráce, či možná spíš tvorba choreografů souboru pro Balet Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde byl jednak uveden komponovaný program Dekkadancers na jihu (2017) nebo celovečerní Inscenační porada (2019, Vinklát, Svobodník), Mechanický pomeranč (2021, Vinklát a Rychetský) nebo Julie a Romeo (2024, Vinklát a Rychetský). Podobně Dekka tvůrci tvořili pro Balet Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde byla uvedena Proměna (2018, Vinklát a Pechar) a Princezna se zlatou hvězdou (2020, Vinklát a Pechar), nebo v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde se předvedli Mašíngun Brothers (2024, Konvalinka a Svobodník). A jakkoli zmíněné inscenace nutně nejsou součástí kmenového repertoáru samotného souboru, razítko DEKKADANCERS na sobě do silné míry nutně mají. Což je jen dalším dokladem, jak silnou značkou se soubor stal a jak téměř neoddělitelně s ním jsou jeho prominentní tvůrčí tváře spojeny.
Své know-how a zkušenosti se kromě vlastní tvorby navíc soubor rozhodl investovat i do nastupujících generací (to je možná další znak dospívání, pokud nechci rovnou říct stárnutí). V roce 2024 představili pilotní ročník projektu DEKKA KICK-OFF, který dal prostor a prostředky tanečnicím a tanečníkům na samotném startu profesionální kariéry, výsledkem čehož byla letošní premiéra jejich společného díla HUTCH (a s těmi velkými písmeny by se už možná mohl někdo pomalu uklidnit). Spolu se 420PEOPLE, Farmou v jeskyni, Lenkou Vagnerovou & company a Burkicom založili networkingovou platformu Bread & Dance, jež slouží k propojování „lidí od tance“ napříč soubory i evropskými hranicemi.
A jak to bude dál…?
Přerodit se z tělesa, od kterého všichni tak nějak podvědomě očekávají nevázanou, nekorektní srandu, v „dospělý soubor, který dělá vážné věci!“, není snadné, ale zdá se, že Pecharovi s Vinklátem, jež jsou od roku 2022 hlavními velkými šéfy, se to daří. Snad i proto, že na ony nezkrocené děti a puberťáky v sobě úplně nerezignují a pořád přichází se slogany typu „tančíme srdcem a myslíme kolenem!“, které pak doplní třeba křehkým, hluboce bolestným Stabat Mater (2021, Vinklát) na straně jedné, ujetým Strašidlem cantervillským (2022, Svobodník) s rodinou Ozzyho Osbourna na straně druhé. Chtělo by se možná říct, že s DEKKADANCERS nikdy tak úplně nevíte, na čem jste. Jenomže nejistota je alespoň na první pohled tím posledním výrazem z jejich slovníku. Samozřejmostí je tanečně řemeslná kvalita interpretace, která se nepropadá, ale naopak roste (aktuální členka souboru Natalia Metodijeva je už několik let jednou z nejlepších záležitostí, které na české scéně můžete vidět). Podobně velmi dobře je ovládnutá marketingová kampaň, PR, produkce a dosahy na sociálních sítích včetně oslovování a vytěžování na představeních přítomných mediálně známých tváří, což se, ať se nám to líbí, nebo ne, v dnešním světě počítá, jakkoli možná víc, než by muselo. Svatou trojici pak uzavírá téměř zaručený úspěch u publika…
Pokud se někomu daří, sklízí ovace, vavříny i vysoké počty bodů u grantových komisí, netrvá dlouho, než začne být krajně podezřelým. A kdy se na něj třeba i odborná kritika zaměří s větší lupou v ruce a vyvstanou otázky na téma umění versus komerce. Autenticity versus kašírovanosti. Syrové hloubky versus plytké povrchnosti. Zažité pořádky bourající avantgardy versus konvenční estetiky. K životu uměleckého souboru to bezpochyby patří a debata je pro obor podstatná a nutná. DEKKADANCERS sklízí komerční a divácké uznání – čemuž napomáhají třeba i projekty, kde vystupují s Tata Bojs, Lenkou Dusilovou nebo na jednom z největších tuzemských hudebních festivalů Colours of Ostrava, kde beznadějně vyprodali uvedení svého Jonathana Livingstona Racka, programy pro Lékaře bez hranic či úzký kontakt s Jiřím Lábusem, to ale nutně neznamená, že se jim těchto proměnných dostává jen proto, že rezignovali na nějaké vyšší principy. Jako u spousty jiných problematik i zde platí, že dvě věci mohou být pravdou, aniž by se vzájemně vylučovaly.
Nepopiratelnou devízou DEKKADANCERS je jejich srozumitelnost (nerovná se banálnost), se kterou svá díla tvoří, čímž mohou jednak oslovit širší diváckou základnu, jednak přitáhnout k tanečnímu umění i někoho, kdo by se jiné produkce ze světa současného tance z různých důvodů obával. To, co pak divák dostane, je kvalitní „produkt“ se silným potenciálem ukázat, že k obavám, skepsi nebo strachu nebyl důvod. A ještě si možná řekne, že tanec na jevišti je vlastně cool. A to prostě není málo.
P. S.
Když na sklonku listopadu probíhala na Jatkách78 dvoudenní oslava 10 dkg Dekka k završení desetiletky, očekávalo se mnohé. Bude se bilancovat? Prořezávat skrz letokruhy? Dělat jen prvoplánová, ale v rámci narozeninové párty příznačná legrace? Nakonec šlo tak nějak o všechno a k mému osobnímu potěšení se citovaly právě i ony prapůvodní, z první generace zachované kusy – ať už největší špeky z Kill de bill nebo Jakstohoven, ale třeba i Umíněnost ztracených nebo Ultimo z roku 2011 blahé paměti. Jasně, došlo i na Poslední večeři, onen první komerční úspěch, který se dočkal i zfilmování Českou televizí, Křehký vrh, Pokorného and nebo jednu scénu ze Řbitova nápadů z programu Double Shot. Ale když se na jevišti objevovali vedle aktuálních členů a členek souboru (Nela Štarková, Natalia Metodijeva, Patrik Čermák, Albert Kaše, Florian Garcia, Adriana Štefaňáková) i praotcové zakladatelé (Rychetský, Konvalinka) a tanečnice jako Zuzana Šimáková, Natálie Benyovszká nebo Ivana Mikešová, které už dávno opustily scénu, ale vrátily se na ni jen kvůli pár minutám společného slavení, připadala jsem si vlastně trochu jako u filmu pro pamětníky – plná nostalgie a současně zděšená, že teď už se do jejich řad musím nevyhnutelně řadit i já sama. Je čas uronit slzu za padlé, nikoli však za DEKKADANCERS. Ti jsou, soudě dle samotného závěru večera a bujaře křepčící Dadji Altenburg-Kohl s Jiřím Lábusem, v jejichž zádech coby uštvaní sprinteři a sprinterky figurovali téměř všichni, kdo se kolem jedné z Dekka generací mihli, živí až dost!
